Miláček a cholos

Sběhlo se to takto : autor textu doráží těsně po šesté do Institutu Cervantes. Zde již v překrásných svítivě barevných šatech za předsednickým stolkem září paní Nežour, ovšemže v seriozní verzi "Cervantes". Tedy žíla na krku neaktivní, rty nemodré, svěží jas v oku patrný. V prvních řadách si masírují mluvidla tři čteci Fake Name, Tereza Vítová a Vít Kazmar. Paní Nežourovi sekunduje za předsednickým stolkem v roli moderátorky paní Blanka. Obě dámy ještě nevědí, jak ostře se do sebe pustí, když půjde o myšlenkové koncepty Miláčka (myšlen nobelista M.V. Llosa, dále jen "Miláček").

Ikona nakladatelství Argo stěhuje lahve červeného z Lidlu do Institutu. Aby PAK bylo dobře a nakladatelství nebylo za škrta. A pani Nežour mohla dožít večer "na pohodu".

Autor textu hledá místo vedle manželky, na tom se však tyčí velké písmeno X znamenající VYLOUČENO. Všichni jsou zarouškovaní a sedí ob židli, taková jsou pandemická pravidla, ve kterých stále ještě žijeme.

Paní Blanka se chopí mikrofonu a vyzve prvního čtece (termín použitý paní Blankou). Čtec Vít čte :

" Přemýšlí: to tehdy jsem si to podělal. „Přijdu brzo ráno, dostanu téma, zacpu si nos, za dvě tři hoďky mám hotovo, spláchnu za sebou a je to.“ „Já bych úvodníky nechtěl psát ani za nic,“ říká Norwin. „Tam je člověk odtržený od zpráv, ale právě zpravodajství je přece ta pravá novinařina, Zavalito, ne že ne. Já u černé kroniky zůstanu až do smrti, a basta. Ostatně co je s Carlitosem, umřel, nebo co?“ „Je pořád v léčebně, ale brzo ho pustí,“ říká Santiago. „Přísahá, že tentokrát už s chlastem přestane.“ „Je pravda, že když šel jednou spát, viděl všude kolem šváby a pavouky?“ „Protřepal prostěradlo a ze všech stran se na něho sesypaly tisíce tarantulí a krys,“ říká Santiago. „Nahatý vyběhl s řevem na ulici.“

Máme za sebou první ukázku, paní Blanka klade následně první otázku a paní Nežour odpovídá jak na tuto otázku, tak i na všechny dosud nevyřčené, čímž pečlivě připravenou paní Blanku přivede do rozpaků. Na co se při takové dávce výmluvnosti paní Nežoura dále ptát? Dámy se z té polízanice vyhrabou, neb si na pomoc vezmou narativní fígle. Poté si pomedí ohledně faktu, že Miláčkův román dramaticky vyvrcholí v jakési rasovně, což je to nejodpudivější místo na světě a tam mají romány miláčků vrcholit vždy, ale ve skutečnosti se to děje jen málokdy. Paní Nežour vášnivě obhajuje své pojetí názvu románu, tedy Rozhovor U katedrály, nikoliv Rozhovor v Katedrále, jak se opusu dosud říkalo. Slovo katedrála totiž navozuje jakousi církevní atmosféru, což by byl veliký omyl takto to vnímat – hřímá Nežour – jde o hospodu U katedrály nebo chcete-li Katedrála, rozhodně ne o nějaký chrám, kde by si špitali ctnostní muži. Ne ne, tady se vedou pěkně šťavnaté hospodské rozhovory. Dostáváme několik upozornění pro náročného čtenáře – není chronologie, neni příběh, který by směřoval odněkud někam. Vševědoucí vypravěč je odstraněn, autor se stává demiurgem – vodí postavy na scénu podle své libosti, uděluje jim slovo, ovládá je. Kdo s kým mluví poznáváme nejčastěji podle oslovení, které používá vypravěč (oslovuje se Nino – chlapče – nebo Done – done a hned je jasné, jak jsou rozdané dialogové karty). Je-li oslovení a máme-li definován čas (přítomný, minulý, předminulý) máme vodítko, jak se v textu orientovat, předpokládají obě moderující dámy. Ovšem do monologu semtam vtrhne Budoucnost, což je zajímavé… pokyvují hlavou dámy a víc k tomu už neřeknou.

Je to prostě zajímavé.

Pak o Ambrosiovi – Ambrosio je bouchač, sděluje paní Nežour lakonicky. Ale je taky SAMBO, což znamená míšenec černocha s indianem. Aby se to ale zkrátilo, tak se Ambrosiovi často říká prostě – Černoch. Jasné jak facka. Ale pak přichází ta správná pecka – vedle Sambů žijou v prostoru románu i CHOLOS. Cholo je klasický mestic, jak ho známe z románů Karla Maye. Míšenec bělocha a indiána. Výrazu cholo se typicky používá pro děvčata z chudých poměrů, která přichází za výdělkem do města a povětšinou tam končí jako služky. V této souvislosti padne despektivní nekorektní slovo – "university jsou plné cholos", ohrnuje nad tímto druhem lidí nos limská smetánka. Ale pozor – cholo je i bezpříznakové milostné oslovení. Paní Nežour kongeniálně překládá cholo v tomto významu jako "kotě".

Dozvídáme se, že Miláček říká nejdůležitějšímu místu děje "kráter". Kráterem je v případě románu Rozhovor U Katedrály objasnění homosexuální epizody ve vztahu otce a bouchače. Paní Blanka vzdechne, protože je jí líto otce, jinak prý veskrze pozitivní postavy, která jen z vůle demiurga najednou chytí nákazu homosexualitou, což všechny jeho předchozí dobrotivé činy devalvuje až na dřeň. Neb homosexualita tu reprezentuje "nečistou erotiku", která se nemá plést s "čistou erotikou" (uvozovky dle paní Blanky). Ovšem v tu chvíli paní Nežour nasazuje mentální boxerské rukavice a pouští se jak z řetězu utržená mlátička do paní Blanky, resp. do jejího pojetí postavy otce. "Vždyť to byl oportunista, konformista a vyžírka? Že měl rád děti? Ha ha", masakruje v rohu ringu paní Nežour paní Blanky pojetí postavy otce. "Rád děti měl i Goebbels a kdovíkdo!" Paní Blanka neustupuje, předkládá své argumenty, dámy jsou v klinči, každá drží pozici…vzhledem k tomu však, že Nežour se dnes skloňuje podle vzoru Cervantes, tak tu znenáhla vyhrocenou půtku sama ukončuje trylkovaným smíchem. Být na place Nežour skloňovaný podle vzoru Partička, tak bude paní Blanka a její pojetí otce jako dobrotivce za pár chvil odpočítáno, normální K.O.! "Kdybych věděla, ze budeš hanět Miláčka, tak bych Tě sem, Blanko, nepozvala. Proč by mi měl být sympatický někdo, kdo je JEN bohatý podnikatel?", tím to končí a jde se dál.

Další čtec.

Fake Name i Tereza Vítová čtou další ukázky tak brilantně, až se zarouškovaným návštěvníkům, Miláčka milcům, zatajuje dech. Paní Nežour pozorně poslouchá, hypnotizuje čtece svýma očima.

A pak už jdeme do finále – dostává se nám poučení o zdrojích a pramenech : Balzac, Flaubert, existencialismus – na tuto svatou trojici Miláček přísahá. Pak rychle přejdeme k sexualitě, čas kvapí. Paní Nežour s opovržením cituje jakási ta taková šimrání motýlků v břiše, kterýmžto úkazem se teď změkčile ilustruje silný poryv lásky. To miláček ne, kdepak šimrání, u něj jde o lásku jako plnokrevný oheň trhající břicho, červa rozežírajícího vnitřnosti. Paní Nežour se zasní : ano, to je láska. To ví již od osmnácti, kdy si poprvé četla Miláčkovo Město a psi.

Od té doby je paní Nežourovi jasné, že šimrání je podvrh, jen ti červi a oheň, ti stojí za tu dřinu tokání.

Pak dojde na terminologii : v románě je více románů – román politický, román – červená knihovna i román zastaveného zrání. "Zastaveného zrání", zapisuje si autor textu a vrtí hlavou. To je zajímavé.

Ale to už oficiální část programu vrcholí. Paní Blanka sděluje auditoriu, že paní Nežour žije s Miláčkem již desítky let. Paní Nežour se zapýří a vztyčí ukazovák :"Mentálně, pozor, mentálně!" Od toho tvrzení neustupuje ani když ji paní Fotografka vybídne, ať nám všem sdělí, jaké šimrání v břiše měla, když vedla na Světu knihy rozhovor se samostným živým Miláčkem. Paní Nežour sděluje, že Miláček byl fajn, ale večer si dala na vidličku ještě mexičana s velvyslankyní a tak každý snad pochopí, že když dorazila domů, tak už neměla myšlenky ani na Miláčka, ani na mexičana, tím méně na velvyslankyni, prostě jen ulehla a zaspala.

Zavěrečné poučení : Miláček deklaroval, že se hodlá dožít 15ti románů, ve kterých se bude snoubit Balzakovská kvantita s Flaubertovskou kvalitou. A jak to dopadlo? 15 knih přeložených, ve španělštině dokončeno knih 20. No není to Miláček?

Mohutný potlesk, jediné oko nad rouškou nezůstalo suché, paní Nežour i paní Blanka se radostně usmívají, to nebyl špatný výkon, co dnes předvedli. Čteci se usmívají, auditorium se usmívá, nejvyšší čas vzít ztečí víno dovezené z vůle Ikony Arga.

Ale tím má ten parádní večer končit? Ovšemže ne. Dvanáctihlavá saň se vydává do ulic a věří autorovi textu, že ji přivede ke "komersovi". Komers však ťahá jen do sedmi. Takže saň se chvíli točí na obrtlíku, ale pak nabere směr Pomegranate Armenian Restaurant. Paní Nežour se zamračí a chce vidět víno, které arménci servírují. Má obavy, že bude sladké a mělké. "13,7 %", zvolá však nadšeně, když prostuduje vinětu. Víc vědět nepotřebuje. "13,7… johoho… 13,7", raduje se jak malé dítě a rty se jí začínají barvit do modra. Pak padají slova jako hummus, mutabal, lilkové rolky, tabulet, špíz, churdžin, dolma, manti, i grilované brambory, tak srozumitelná je jedna položka z nabídky arménců. Stoly se prohýbají, nálada kulminuje. Vše krásné někdy končí a tak to dopadlo i dne 23.6.2021 o půlnoci.