Nakladatelství

Rok vydání: 1995
Nakladatel: Petrov

Retrospektivní próza Wolker a Bezruč (s podtitulem Kronika roku 1985) má zřetelný autobiografický základ. Sám Pitínský žánrově označuje toto dílo za „román-deník“ a promítá do něj zejména snové vize brněnského knihovníka, postavy, v níž rozpoznáváme autorovo alter ego.

UKÁZKA :

Oslňující odlesk slunce na mokrém asfaltu náměstí Svobody přinutil Kimličku, aby co nejrychleji vběhl do průchodu a posadil se do bistra. Objednal si, a zoufalá neměnnost jeho přání mu teď málem vzala chuť k jídlu, smažený sýr s dvojitou porci hranolků a pivo. Přišel herec Státního divadla a posadil se k pultu. Kimlička seděl pod věšákem plným kabátů a myslel si, jak dobré si vybral doupě ke svému pozorování.
„Včera jsme hráli v Dukovanech,“ řekl herec s knírem. „Nebylo to vůbec špatné. Zvlášť předáci nejrůznějších brigád reagovali pozorně na některé Brechtovy vtipné věty. To víš, že to je tak, že když brigádník slyší předáka (je to sice taky jeho první atomová elektrárna, ale je přece jen profesionál), okamžitě se přidá na jeho stranu. Úspěch to byl dokonalý a neobešlo se to pochopitelně bez karafiátů. Byly červené, to tak většinou bývá, že ty vzácnější odrůdy nikdy neseženou. Teď zase jedeme hrát družstevníkům do Práče, to je taková obec u Pohořelic, a myslím, že se všichni napijeme vína. Náměstek říkal, že půjde o nějaký loňský ryzlink. No… a co
ty?“
Kimlička se zavrtěl na židli, byl by se rád pochlubil nějakými svými nedávnými objevy v literárních vědách. Zrovna včera, po pečlivém rozboru básně Beneše Methoda Kuldy „K sedmašedesátinám veledůstojného slov. pána Frant. Pravdy Vojtěcha Hlinky, zámeckého duchovního správce na Hrádku u Sušice, notáře pražského, budějovického a královéhradeckého, spisovatele, miláčka národa českého, dne 17. dubna 1887“, se mu vy jevila dosud neznámá souvislost mezi Františkem Pravdou a páterem Kuldou, když sestavuje bibliografii narazil při studiu časopisu Posel z Budče na nikde neinterpretovaný dopis, v němž, a to byla právě věc, o níž by herci dnes tak rád řekl, Kulda píše Pravdovi, že v obrovitých lesích kolem lednického zámku nalezl stopu po slonu, o němž se ve svých zprávách pro Časopis českého muzea zmiňoval tolikrát dopisovatel Hrdlička, aniž mu pochopitelně, kromě lednických myslivců, kdo věřil, a že to může být, jak psal, stopa něčeho netušeného, co v dějinách dolnomoravských botanik může mít stěží obdoby. Šel tedy po sloních stopách co nejdále, téměř až k Uherskému Hradišti, což je pěkná dálka (herec pocházel z Uherského Hradiště), když tu stopy zmizely: „Stopy beze stop zmizely,“ zašeptal si s úsměvem nad svým poměrně vtipným gramatickým objevem a tuto větu herec zaslechl.
„Vidím, že ses vůbec nezměnil, Kimličko. Sedáváš pod židlí a myšlenky ti tekou.“
„Měl by ses dát zase k nám, k divadlu. Užiješ rozhodně víc pohybu a taky, a to mi tedy odpusť, je to u nás i metafyzicky, jestli mi dobře nyní rozumíš, trošku na výši. Zrovna jsme, ale ty se o to už nezajímáš, skončili s projektem ,To nejlepší z literatur Asie‘, který měl nesmírný úspěch u citlivého publika, stejně jako, a to jde dnes ruku v ruce, u nadřízených orgánů. Kdybys jen věděl, osamělče, co všechno to znamená! Vždyť jsme prostřednictvím tajemné Asie hovořili o problémech našich, československých. Tak jsme třeba napadli, a to prostřednictvím klasika asijské literatury, samotnou asijskou invazi v letech sedmdesátých, vzpomínáš si dobře na tu záležitost, a to tak, že v doslova mistrné režijní metafoře vystihli jsme všechno, co národ náš spoutává zvenčí, ty hanebné mocenské páky velmocenské, jež nám nedají vydechnout. Uznáváš přece, že to něčemu slouží. Jen mi neříkej, jak to udělalo to kvítko Buchbinder, že dalšímu útlaku! Přece bys mě nechtěl urážet! Sám chápeš ten šalamounský tah (a jestli je ti to málo, trochu ti to objasním, ačkoliv jsem jen herec a dramaturg by sotva moje slova schválil… nu, ale stejně doufám, že by byl spokojen s tím, jak s tebou, bezprizorným, hovořím) , vždyť jsme v nezbytí vyvolaném tlakem nadřízených krajských i státních orgánů byli nuceni použít kultury, kterou v podstatě nenávidíme, ale neupíráme jí ani jistý smysl pro hodnoty, což se nakonec projevilo i ve výběru titulů. To bys měl vidět tu znamenitou škálu…“
„Počkej. Můžeš ode mne pozdravovat… jen jestli si já vzpomenu na její jméno… je tam u vás nová nebo skoro nová, víš, jednou jsem byl u ní, bydlí s tou bývalou básníkovou ženou na Vlhké ulici č. 26…“
„Hermínu?“
„No…tu.“
„Ale klidně, Kimličko. Pro tebe (jsi tak odporně jednostranný a zdá se, že jsi poněkud i zhloupl) všechno, chlapče.“
„Neříkej mi chlapče, vždyť je mi třicet let.“
A na tomto místě, aniž by se na Kimličku jen chvíli zadíval, řekl herec (a hrál skutečně už velmi smutného):
„Ach tak. Už jsem slyšel. Vět, že i mně je to líto, ačkoliv jsem jen o málo mladší.“
Kimlička pak vytáhl z ponožky dvacetikorunu, zavolal na číšnici, trochu jí opravil nos, který nad ním ohrnovala, trošku ji štípl do líček, zaplatil a šel do práce.