Robert Brylewski – Punk a reggae v Babylonu – Autobiografie (Rozhovor Rafała Księżyka)
Rozhovor s frontmanem Brygady Kryzys není jen příběhem o hudbě, ale i dějinami Polska posledních třiceti let – od heroických osmdesátých let až po kapitalismus – z trochu jiné perspektivy. Neboť, jak říká Brylewski :„Vedli jsme úplně jiné životy než ostatní. Lišili jsme se i zevnějškem. Kariéra nám byla u prdele, studium, vojna a práce zrovna tak. To nám přidávalo na sebevědomí a bezprostřednosti“. Vypráví o situacích vážných, jako o brutálních střetnutích s oddíly bezpečnosti, i o těch groteskních. Paní z cenzury tak například v písňovém textu opravuje verš „tráva je spásou národa“ na „tráva je prokletím národa“. Je to kniha natruc době. O hudbě, která lidem otevírala oči. O člověku, který svému spoluhráči, který pochybuje o činnosti kapely, protože pořádná muzika je teprve Bach, dokáže odseknout: „Seru na Bacha! Dávno nežije, určitě měl taky své problémy.“
Knihu Punk a reggae v Babylonu, zařazenou prestižním polským deníkem Gazeta Wyborcza mezi 25 nejlepších knih roku 2012, uvádí na tuzemský trh pražské nakladatelství SMRŠŤ k příležitosti 25.výročí dějů, které v roce 1989 převrátily osudy postupně všech východoevropských zemí.
————————————————————————————————————————————————————————————-
ROBERT BRYLEWSKI (nar. 1961) – nejvýznamnější představitel polského punk rocku, reggae a alternativní hudby, spoluzakladatel kapel Kryzys, Brygada Kryzys, Izrael a Armia.
RAFAŁ KSIĘŻYK (nar. 1970) – polský novinář a hudební kritik, spoluautor knihy Desperado, autobiografie jazzmana Tomasze Stańka, která se stala bestsellerem. Od počátku devadesátých let mohutně publikuje v hudebním a popkulturním tisku. O polské alternativní hudbě psal mj. do časopisů Brum, Antena Krzyku či Radiostacja. Je redaktorem časopisu Playboy.
Přeložil Michael Alexa, brož., 304 str., 147×208 mm, 250,- Kč, vyšlo dne 17.03.2014 (vydáno s podporou Instytutu Książki, Krakov a Polského institutu v Praze)
ISBN: 978-80-87634-58-5
Str.106 : … Sławek Gołaszewski mi kdysi vyprávěl o griotech. Stručně shrnuto, je to africký ekvivalent evropského barda. Zdá se mi, že od té doby, co lidi vynalezli peníze, byly dva druhy umělců. Grioti jezdili od města k městu, hráli na ulicích a vyprávěli příběhy. Byli nositeli kultury, šířili po světě informace. Existovala i varianta dnešních hudebních hvězd, dvorní umělci – ti poskytovali vystoupení, po kterých následovaly flámy. Svět, kam by člověk člověk toužící po solidním životě raději ani nepáchl, je ale jasné, že za vystoupení u krále byly tolary. Když jsem se dozvěděl o griotech, ucítil jsem radost, protože mi poskytli odpověď na otázku, kde naše hudba pramení. Aha, nejsem společenský novotvar! S nimi jsem se mohl ztotožnit stokrát lépe než s dvorními orchestry. Na mě to mělo obrovský vliv. Vždycky se pokouším dobrat minulosti, hledal jsem něco adekvátního, abych nepodlehl teorii, že angažovaná hudba existuje od dob Woodstocku. Takovou informaci jsem potřeboval, abych si uvědomil, že jsem součástí tradice, širšího prostředí. Ve smyslu rčení: „Bez kořenů nejsi ničím.“ Rastamani říkali: „You must know your roots to know your istry.” Ne „history”, „istry”. To si hned každý zapamatoval.
Str. 250 : … Měl jsem zvláštní způsoby, jak jsem dával průchod zlu. Pamatuju se, jak jsem jednou na Valentýna náhodou jel za autem své ženy. Ona byla s jakýmsi prďolou, totální lúzr, měl ale naditou šrajtofli. Na Daszyńského kruhovém objezdu, u Centra lidového průmyslu, na mě přišlo, že bych jim mohl nabourat do auta. Pokušení se skoro nedalo odolat, naštěstí zafungoval rozum, uvědomil jsem si, co by tomu asi řekly holky. „Táta narazil do auta, ve kterém seděla máma.“ Nesmysl. Samá negativa. Jel jsem za nimi dál. Ukázalo se, že míří do Ground Zera, na takovou diskotéku, o které se radši vyjadřovat nebudu. Zůstal jsem sám v autě, netušil jsem, co budu dělat, ale věděl jsem, že se musím se zlem popasovat, protože dřív nebo později se to ve mně nasbírá a bude to muset ven. Našel jsem na smetišti velkou sklenici, vyprázdnil jsem se do ní na zadním sedadle a v gumové rukavici jsem jim pak velmi pečlivě zamazal všechny kliky u auta. Pocítil jsem ohromné zadostiučinění, řehtal jsem se tomu, až jsem brečel, dodneška se tomu směju. Ohromně se mi ulevilo. Říkám to s vědomím, že to bude zveřejněné, protože mnoha lidem ve složitých situacích by mohlo pomoct vědět, že jsou mnohem „decentnější“ způsoby než rozbít někomu držku.
