Nakladatelství

Plum plum tralala

fiction

presents

 

Chumelení v salátové míse

napsal: Štěpán Kafka v.r.

sága roku pětaosmdesátého

thriller – comics – scénář

 

 

Pokud budou postavy, repliky či situace comicsu někom něco připomínat, pak je to tím, že je co si připomínat. Stalo se to všechno v roce 1985 a autor to ze sebe vysypal během počátků své vojenské služby, aby tu vojenskou službu nevnímal. Pak to posílal na adresu Osvobozené domácnosti T. Kafky a manželů Slabých, Oravská 1896, Praha 10.

 

Long live crazy comics

 

Osoby a obsazení:

Hanák – Tomáš Hanák, sklepýš

parta Kušiaků – abstrakce podložená existencí I. Kušiaka, sklepýše a jeho bratrů

Otyi Totyi (čti Oti Ťoti) – Petr Slabý, dolmenista

Pavla – Pavla Slabá, dybbukovjanka

Wommy – Tomáš Kafka, dolmenista

Papá Grimm – Pavel Sobota, dolmenista

Pjér la Šéz – Pjér la Šéz, dolmenista

Alekos Kuffy – Alekos Kufudakis, český Řek

Sobby (Trojmánuálové) – Martin Sobotka, předseda Sobotkovy kliky

Míca Brabec – Michal Brabec, dolmenista

Geňka Čočka (zvaný též Rádio) – Ondřej Černý, dolmenista

Damdydam – Damián Slabý, dítě

Brekebunda – Petr „Tabasco“ Toth, zakládající člen Sobotkovy kliky (formerly known as Urry)

Henry Smithke Hamilton – Michal Dvořáček, vousaté dítě, emigrant

Elena Glymská – Elen Řádová, dílčí dolmenistka

Hajný Busby – Robert „Bus“ Seydl, zakládající člen Sobotkovy kliky

Garry Tajnej – Karel Thein, praktikující filosof z Hradce

Hana Kubíčková – Hana Řepová roz. Kubíčková, dybbukovjanka

Marka Míková – Marka Míková, dybbukovjanka

Little Gerhardt – abstrakce

Jícha J. – Marek Jícha, dolmenista

Honzík Smutney – Jan Šulc, dolmenista

Benny – Martin Beneš, člen Sobotkovy kliky

Kóhn – Marek Novotný, dolmenista

Messieur Olmanov – Alexandr „Saša“ Holman, ruský Čech

Pája Komanč – Pavel Kománek, feťák gentleman

Wellebasco – Martínek Welleba z Vinohrad

L.X. – Lenka Sedláková, sajdka

Chrochtavé Sendy – Petr Kepka, dolmenista

Andreas – Andreas z NDR

Vytyk – Jan Kačer, dolmenista

Autor – Štěpán Kafka, dolmenista

 

Vysvětlivky:

heavy metal – hudební styl

nejdemokratičtější režisér co atd. – myšlen Jiří Menzel

Lemmy – baskytarista heavy metalové formace Mötörheads

Fast Eddie – kytarista Mötörheads

Wurzell – jeden ze střídajících se kytaristů Mötörheads

Ropušák – výčepní z hostince U Jirásků

Gummy Trandžak – výčepní z hostince U Pšenice

Guma Kulhánek (Láďa) – český baskytarista

Ilja Djordjevič – jugoslávský student AMU, potencionální dolmenista

Status Rossi

Status Parfitt – kytaristé hard rockové formace STATUS QUO

Status Lancaster

Sartre Jena Paul – francouzský myslitel

Gonzúr – naozajstný Cikán, co nechtěl opustit vilu

Dolmen – časopis pražské mládeže (11 vyšlých čísel v časovém rozmezí 1982–1985)

Hawkwind – spacerocková rocková formace

Scott Gorham – kytarista formace Thin Lizzy (s moc dlouhou mařenou)

Who killed Bambi – píseň od Sex Pistols

uhlířovka – nápoj získaný během silvestra 84-85 od Radomila „Fattyho“ Uhlíře

Witkin – pan fotograf

Nej, nej, nej, nejlepší sou motoři – oslavná píseň na Motorheads na nápěv hitu Motorheads Emergency

 

(k vysvětlivkám se doporučuji vracet)

 

autor v.r.

 

 

„Hrom do palice, to se nemělo stát“, znělo mu v uších. Slova se splétala v zářivé blesky, které působily zkraty v jeho myšlení. Ruce hluboko vražné do kapes kráčel potemnělou ulicí. Nevnímal chodce, kteří před ním zděšeně uskakovali za kontejnery. Nevnímal jejich slabošský strach. „Něco takového si NIKDO nesmí dovolit!“ Ledabylým bodyčekem odrazil jakousi mladou krůtu, která přimrazena hrůzou s rukama nežensky připaženýma tvrdila muziku uprostřed vozovky. „K čertu s celým cenovým úřadem, aťsi je třeba stokrát federální. Takhle jsme se nedohodli!“ Jeho ohnivé kruhy pod očima nepřipouštěly žádný odpor. „Um die Ecke“, zaklel a zahnul za roh. Hmátl po klice vysokých domovních dveří a sešel do Sklepa. Ani si nepotřeboval rozsvítit, paměť vedla neomylně jeho kroky. Zastavil se před dveřmi s nápisem DANGEROUS! NEVSTUPOVAT! a zalomcoval zlostně klikou. Když mu došlo, že je zamčeno, sevřel pěst a několik sekund se rozhodoval, zdali veřeje vyvrátit či nechat na hlavě. Vtom se však ozvalo štrachání v zámku doprovázeno nevrlým:

„Kdo nás to chce v pozdní noční dobu rušit?“

Dveře se otevřely a on vstoupil do místnosti zalité sluncem:

„Ale vždyť to je náš BOSS – Tomáš Hanák, výrobce nejlevnějšího salátu, který je možno popatřit na pultech tuzemských lahůdkářství“, vykřikla ve voicebandovém stylu parta Kušiaků.

„Bejvávalo“, procedil mezi zuby oslovený, „ty spratci zlevnili bramborový salát na 1,40 Kčs! Bez jakéhokoliv ekonomického zdůvodnění!!!“

Všichni Kušiaci si samým ohromením vecpali pěsti do otevřených úst.

„Ale to je … provokace“, nalezl po chvíli Kušiak č. 1 to správné slovo.

„Tak jest“, potvrdil Hanák tuto ledabylou narážku. „A proto jsem tady. Tohle si já líbit nenechám! A vás se ptám, kumpačko věrných Kušiaků – Můžu se na vás spolehnout?“

„Jako že je zelí v tvém salátu červené, nám můžeš věřit!“, zahřmělo z hrdel Kušiaků.

Jen jeden hlásek, dnes již nikdo nevyčíslí, kterému z Kušiaků patřil, se poté byl schopen osmělit:

„Jistěže jdem s tebou. Budeme si stěžoval, posílat rozhořčené petice, urgovat nevyřízené faktury, peskovat úředního šimla, ale pověz nám, pověz – nebudeme muset použít násilí?“

Hanákovi se pokryly očnice šedou mázdrou:

„Tady jde, holenkové, o čest mého jména! Již několik generací mých předků se před Bohem i před lidmi zavázalo, že bude vyrábět ten nejlevnější z levných salátů. Nemohu poskvrnit čest svého rodu. Bude-li třeba, necouvnu ani před násilím!“

„Však prohraješ-li, co bude s tebou, s námi? Pomni, že dnes může oko spotřebitelovo spatřit v regálech lahůdkářství kromě tvého salátu též lepé tvary butylek naplněných lahodně jemnou vodkou zdobenou tvým jménem. Chceš riskovat prohru, chceš, aby vše hanácké zmizelo pod pult?“

„Jsem si jist svou věcí. Nejsme sami, má kumpačko. Mám ještě několik trumfů zašitých po kapsách mých kvalitně střižených pantalónů“, odmlčel se a rozhlédl se po všech přítomných. „Nikoho však nenutím, aby společně se mnou stál po boku spravedlnosti. Rozhodněte se sami o stupně své zainteresovanosti. Já vám však říkám – dobudu ztracené posty, i kdybych měl přitom duch vypustit!“

„Pomůžeme ti, jsme vždy s tebou“, nezapochyboval teď ani jediný z Kušiaků.

„Hodiny bijou na věži, vždyť atd.“, rozburácela se Sklepem bojová píseň.

Hanák již nějakou chvíli zlobně tiskl zvonek, jehož skřípavý zvuk se, jak bylo na Oravském rybníčku zvykem, topil v přívalu heavy metalové hudby bušící za dveřmi. Měl štěstí – znal již ty stokrát obehrané písničky a věděl tudíž, že konec jedné z Lemmyho kožených vypalovaček se blíží. jakmile hrot jehly sjel do mezery, stiskl zvonek, co se do něho vešlo. V mžiku mu otevřel Otyi Totyi. Jeho blefaritická očka chvíli nechápavě mžourala. Hanák nemohl ztrácet čas, a tak nečekal na výzvu ke vstupu.

„Už to víš?“, zařval otázku do prvních akordů nové skladby. Otyi se zapřel a nenasadil kytaristický postoj, nepodlehl toužebnému volání heavy metalového jara. Dokonce trochu ztlumil hlasitost reprodukované hudby. Optal se však více než prozaicky:

„A co bych měl vědět?“

Hanák tuhle nechápavost po pravdě řečeno očekával, a proto mu netrvalo dlouho, než odepnul od opasku tiskařskou černí ještě vonící výtisk večerníku. Rozevřel ho Otyimu před očima:

„Bramborový salát konečně zlevněn“, hlásaly palcové titulky. „Ponižující monopol Hanákům prolomen.“ Otyi zděšeně zíral do novin.

„To není možné…“, hlesl zničeně. Že pochopil veškerou vážnost situace demonstroval vypnutím gramofonu. V nastalém tichu zazněly jak dělové rány jakési vzlyky. Hanák zkoprněl a zadíval se Otyimu podezíravě do očí.

„To nic“, mávl Otyi rukou, „to je Wommy. To už je dnes jeho patnáctá.“

Hanákovi se ulevilo.

„Co s tím chceš dělat?“, zeptal se Otyi s obavou.

„Nenechám si to líbit, to dá rozum!!!“, zahřměl Hanák. A ty mi budeš k ruce, HHHH!?“

Otyi zavrávoral:

„Ne, ne, ne. Mám ženu a dítě. Dokonce čerstvou ženu, a ještě čerstvější dítě. Zrovna jsem si sehnal perspektivní flek u toho nejdemokratičtějšího režiséra, jaký kdy vláčel své tělo po barrandovských ateliérech. Nechtěj to po mně. Seženu tvé ženě práci. Postarám se o to, aby na stříbrném plátně zdomácněl tvůj neřestně krásný obličej. Jen mě nezatahuj do svých politických pletek!“

„Počkej chlapče, s tím na mě pomalu! To už jsi zapomněl, jak jsem tě vytáhl z bryndy při poslední allnightce? Už ‘s chtěl jít spát, a ještě nebylo ani půl páté. Nebýt mě, nikdo by ti nebyl schopen vrazit nový kalíšek whisky do chřtánu. Usnul bys, usnul a dějiny by na tebe zapomněly!“

„Ach, ano, ano, ano. To ti nikdy nezapomenu. Jsem ti vděčný až za hrob. Nemůžeš však přeci po mně chtít, abych se exponoval v tak vysoké hře. Jsem tvor z gruntu asistentský.“

„Však od tebe taky nechci nic jiného, než abys dělal asistenta režie při natáčení reklamních šotů na Hanácký salát a jeho láci.“

Otyimu se ulevilo:

„Tak tos měl říct rovnou, jó tady rovnou. Tohle je samozřejmě pro mě soustíčko. Zařídím ti klidně i esteticky vyzrálého Jíchu na post kamery“, plácal Hanáka přátelsky po zádech. „Pavlo, ženo, nos na stůl, máme hosty“, hřměl Oravským rybníčkem jeho hlas.

–  Pavla poslušně přitiskla nos na stůl –

Z prostoru klozetu se ozvalo zurčení splachované vody. Cvakla klika a na chodbu se vypotácel bledý Wommy. Přikrčen prošel beze slova okolo Otyiho a Hanáka.

„Hej, chlapče! Slyšel jsem, že studuješ na filosofické fakultě!“, houknul na něj Hanák, než stačil zmizet v dětském pokojíčku. Wommy se otočil a s nepřítomným výrazem zvedl ruce s deseti vztyčenými prsty. Poté jednu ruku zaťal v pěst a druhou naznačil, že k předchozím deseti je ještě potřeba přičíst pět. Otočil se a považoval věc za vyřízenou. Ne tak Hanák.

„Dějiny a cizí jazyk, nemýlím-li se?“

Pomlka.

„To bys mi, chlapče, mohl v lecčems pomoct?!“, nakročil Hanák k bortící se postavě Wommyho.

„Tomáši, ten ti v tomhle stavu slíbí cokoliv, pochop, vrhnul dneska už patnáctou“, pozdržel Hanáka rukou Otyi.

„Tak přísahám!“, zvedl Wommy oddaně dva nasliněné prsty. Otevřely se dveře postranního pokoje a v nich stála Pavla se spílajícím dítětem na rukách:

„Nechte ho, chudáka. Nevidíte, jak mu je?“, zavolala.

Otyi seděl za psacím strojem a četl seznam jmen, který stačil chvíli předtím naťukat.

Wommy, Grimm, Kuffy, Čočka, Sobby.

Hloubal nad posledním jménem. Vzpomínal na zlověstně zkamenělý výraz, který se rozhostil na Hanákově tváři, když siréna ukončila jeho IGRAhokejový zápas se Sobby. Sobby ho tenkrát porazilo a tím mu znemožnilo dosáhnout na vavříny vítězství ve Velkém vyzývacím silvestrovském turnaji Chřibská ´85. Nedotkne se Hanáka, když mu Otyi nabídne Sobby jako spolupracovníka? Na druhé straně si je však třeba uvědomit, že Sobby je věrné a lepšího agitátora mezi vlky sjezdařských tratí si lze jen těžko představit. Rozhodná tečka za Sobbyho jménem má své oprávnění! Otyi již rychle dopsal jen jména Pavla a Míca Brabec a uvolnil papír ze stroje.

„Pro začátek by to stačilo“, zamnul si s uspokojením ruce. „Sedm statečných pomocníků je až dost. Musím je však teprve získat pro hanáckou věc.“ Podíval se na seznam. „Začnu u Wommyho.“

Zaklepal na dveře dětského pokojíku.

„Ano“, zval ho dále vlídný Wommyho hlas.

Otyi vstoupil. Wommy polo seděl polo ležel na divanu.

„Jsem dnes tak unavený“, obrátil své psí oči k Otyimu.

„Nazdar Wommíku“, pozdravil Otyi. „Nechceš si se mnou dát cigaretu, pušače – nepušače?“, snažil se oslovenému vloudit do přízně a natáhl k němu dlaň, na níž ležel poloprázdný balíček srbochorvatských filtrů.

„Prosím tě, schovej to“, vykřikl Wommy a zakryl si oběma rukama obličej.

„Tak nic, nic… A nebude ti vadit, když si zapálím já?“

„Ne, ne, Otyi, jen si zakuř.“

Otyi si zapálil a vtáhl kouř do plic, kde ho ponechal po značně dlouhou dobu.

„Měli bysme tomu klukovi Hanáckýmu pomoct“, uhodil Otyi rovnou hřebíček na hlavičku a ukázal Wommymu titulek v novinách. Wommy cosi zadrmolil o ničem proti ničemu.

„Prostředí filosofický fakulty mi připadá zvláště vhodné pro sepsání protestní nóty. Ty máš styky, Wommy, společně bysme nahodili její obsah a ty bys pak sehnal něco podpisů, co?“

Wommy odevzdaně přikývl.

„Mám však ještě jednu ideu! Studuješ dějiny. Mohl bys sepsat a historicky doložit stručný vývoj otázky láce hanáckého salátu. Vypíchl bys v ní fakt, že ve všech dějinných epochách, za všech společensko – ekonomických formací, byl vždy salát z Hané salátem nejlevnějším. Na závěr by sel podivil nad ekonomickým nezdůvodnitelným snížením ceny bramborového salátu a zamyslel se nad důsledky, které tento neuvážený krok s sebou ponese. Co ty na to, Wommy?“

Wommy kývl i na tento návrh.

„Mám sice za tenhle semestr napsat 253,2 seminárních prací na které musím nastudovat 10326 stránek cizojazyčného textu, ale na kamaráda si čas prostě MUSÍM najít. Pro tebe, Otyi, i pro toho kluka Hanákovejch. Plácnem si!“

Otyiho jeho projev dojal.

„Si kámoš, Wommy. Ale pořád to ještě není všechno, s čím bys mi mohl pomoct.“

Wommy poněkud zbledl, ale přeci jen povytáhl se zájmem obočí. Otyi mu ukázal svým rachitickým ukazovákem na Kuffyho jméno.

„Alekos Kuffy. Starý fabiánovec s hudebním nadáním, mezinárodními styky a kuchařskými schopnostmi. Jeho písně si zpívá celý národ, jeho jídlo polyká horních deset tisíc a jeho styky, zvláště mezi levicí, jsou famózní.“

„Naše písně“, vpadl Wommy se zpožděním do Otyiho řeči.

„Vaše písně. Wommy, jsi s Kuffym jedna pazoura, je oficiálně brán jako tvůj životní kámoš. Promluv s ním a získej ho na hanáckou stranu barikády.“

„Už teď je náš. HOWGH!“

Už se značně připozdilo. Otyi však věděl, že by se nemohl podívat Hanákovi do očí, kdyby nesehnal ještě alespoň jednoho pomocníka. Než vešel do svého pokoje, nasadil uštvaný výraz.

„Pavlo, ženo! Ti lidé mě zničí! řekl Pavle a tím se předem obrnil před jejími výčitkami. „Prostě se rozhodli mě uštvat. Zas mám nějaké neodkladné vyřizování. Mám to já ale napěchovaný program.“

Pomlka.

„Děláš mi starosti, Otyi“, řekla Pavla, aniž by vzhlédla od četby punkových povídek Marky Míkové rozené Horákové, bestselleru tohoto měsíce. Otyimu její slova drala srdce, ale nemohl prostě jinak. Hanák je Hanák, life is life. Vytáhl se skříně svého starého Parkera. Když si ho natahoval na holé tělo, zdvihla Pavla oči:

„Ach, ty si bereš svého starého Parkera? Teď, když už máš Parkera nového?“

„Ano, beru si svého starého Parkera, neboť potřebuji navodit atmosféru klackovitých let. Jedu totiž za starym dobrym Grimmem!“

„Pozdravuj Neratovice“, zavolala Pavla ještě za jeho mizící siluetou.

Autobus zastavil na zastávce Neratovice. Otyi vystoupil a nasál do svého chřípí doušek svěžího ovzduší. Pak se vydal k manželským kolejím, kde dočasně rozbíjel svůj stan Papá Grimm. Po několika desítkách metrů chůze však Otyi spatřil hledaného Grimma, jak stojí opřený o klandr a tře si rukou prdel.

„Ukázal jsem Pjérovi la Šézovi svoji novou báseň a on mě za ní zase obrazně řečeno nakopal do prdele“, stěžoval si Grimm bez pozdravu. Otyi si všiml, že Pjér se potuluje nedaleko. Poodstoupil tedy k němu.

„Dyť přeci papá Grimm nepíše tak špatné básně.“

„O tom se nehodlám bavit“, podrážděně odsekl Pjér. „Mě samotného mrzí, že jsem ho obrazně řečeno nakopal do prdele. Vždyť to ani za to nestálo. To nestálo za nic!“

Otyi se nadechl, aby odpověděl.

„Jen žádné formální rozbory básní“, okřikl ho Pjér velitelsky předem. „Odcházím se klouzat po balustrádách!“

Otyi se vrátil ke Grimmovi.

„Nemohu dále. Zřejmě si vyberu uměleckou dovolenou“, navázal na své předchozí bědování Grimm.

Otyi ho přátelsky obejmul: „Třeba by stačilo, hochu, abys trochu změnil styl.“

„Jo, pražákům, těm se to mluví, těm je hej", posmutněle vzdychl Grimm. „Mě však z Prahy neuviděj.“ (Dodal kvůli rýmu). „Ale, Otyi, co ty tu vlastně děláš. Přijel jsi jen zbůhdarma opruzovat nebo máš cosi na srdci? Nebo, Otyi, ty liško, nepřijels to se mnou trochu rozjet, co?“

Otyimu zasvítila blefaritická očka a na jazyku ho zasvrběl souhlas. Pak se umravnil a zvolil kompromis.

„No, na jedno ostatně můžeme zajít. Já ti přitom vysvětlím, co od tebe chci.“

Zanedlouho již obě postavy našeho příběhu seděli v neratovické ratejně a polykali pivní břečku. Otyimu se hrozně chtělo zavzpomínat na staré dobré časy, ale včas se ovládl a začal věcně:

„Hanákovi dělaj potíže… a von nejni z těch, co by si nějaký podrazy nechali líbit.“

„Vím, už jsem si přečetl u bramborového salátu cedulky s nekřesťansky nizoučkýma cenama. Toho je všude plno. Už i báby na pavlačích si vo tom šuškaji.“

„Vo báby mi nejde. Mně de vo děti, děcka, rozumiš? A právě s dětma to ty, jehož nazývají Komenským věku atomu, přece umíš zkoulet Hele, ty prostě musíš využít svejch pedagogickejch konexí a nějak protlačit do celostátních učebních osnov požadavek zdůraznění historického významu prioritní láce hanáckýho salátu. Ňaký kecy vokolo, jo, ekonomie, chuti a pachuti atd. no, to přece ty svedeš, ne?“

Otyi pozdvihl půllitr.

Grimm zapochyboval: „Nic nejde tak rychle, kamošu. Tohle je velká věc, vo tý se bude muset jednat na úrovni ministerstev.“

„No, Grimme, ty stará sajdko, neřikej, že bys to nezvlád!“, zahlaholil Otyi zjevně nervózní z faktu, že již dlouho drží pozdvižený půllitr a stále ještě nedošlo na křemenáče. Grimm tedy nezávazně pokrčil rameny, přiťukl a jedním douškem do sebe pivo pif otočil. A pak to již šlo ráz na ráz. Druhé, třetí, čtvrté táhle letí, páté, šesté, jak je to prosté, sedmé, osmé, Grimm po chvíli usne.

Když Otyi dojel domů, panovala na světě již hluboká noc. Pozemšťané spali a na okružní dráze kolem planety se pohybovala mezinárodní posádky kosmické lodi. Otyi neváhal a též zaplul do postele. Uplynulo pak několik hodin, než ho probudil souvislý heavy punkový jekot, který se linul z hrdla jeho syna Damdydama. Pavla již byla vzhůru a ze všech sil se snažila dítěti vrazit mezi rty roubík dudlíku. Otyi se opřel lokty o pelest a v pololehu polosedu mžoural do polosvětla polotmy. Náhle zpozorněl. Uslyšel za okny dunivý zvuk rozhoupaných zvonů. I Pavla zvedla překvapeně hlavu. I Damdydam se náhle utišil. Co to je? Co to jen může být? Tolik zvonů takhle za prvních ranních červánků? Vzpomínali na hodiny branné výchovy, kde je učili, jaký zvuk znamená, jaký poplach. Že by radiační? Nebo letecký? Nebo kýhočerta? Otyi hmátl po rádiu. I z rádia se linul zvuk zvonů. Netrvalo dlouho a do ranního ticha se ozval upjatý hlas:

„Zpráva Československé tiskové kanceláře. Je pět hodin čtyřicet minut středoevropského času. President republiky sděluje všem občanům, kteří se zdržují na území státu, jakož i za hranicemi, že právě oficiálně odzvonilo máničkám. Opakuji…“

„A safra, to mi ještě scházelo“, hles Otyi a vjel si rukou do husté mařeny (deky, houně, mařky), která mu splývala na ramena.

„Ach, Otyi, co s námi bude? Chtěla jsem, aby naše radost byla velká a naše štěstí nekonečné. Ale co nyní, když se hroutí vše, čemu jsme věřili?“, projevila i Pavla svůj strach a hnětla si prsty konečky svých dlouhých vlasů.

„Je čas jednat. Zapni video“, prohlásil rozhodně Otyi a rozpečetil videokazetu E-120, na níž byl nápis Co dělat v případech ohrožení. Vsunul ji bez meškání do přístroje a s napětím sledoval, co se objeví na obrazovce. První instrukce se týkaly případů požáru, potopy, náhlého vyhladovění, náhlých poryvů básnické imaginace, nespavosti, připálení slavnostního obědu a pak…pak to přišlo – Co dělat v případě, že povolaná osoba ohlásí, že odzvonilo máničkám – hlásal bílý titulek na černém pozadí. Objevil se neformálně vypadající spíkr, který se povzbudivě usmál a sdělil:

„Milé děti, v uvedeném případě uděláte nejhůře, když zprávě neuvěříte. Je třeba nezdržovat se zbytečnými pochybnostmi, vzít do rukou pohotovostní sady nůžek a tupírovacích rádel a ostříhat se! Prostě shodit mařku. Dobrou noc.“

Otyi zlobně mrštil polštářem na obrazovku.

„Nikdy!“

„Ne, ne. Neříkej tak hrozné věci, manželi můj“, štkala Pavla. „Teď, když lítáš v těch intrikách okolo hanáckého salátu, si nemůžeš dovolit žádné další výstřelky. Chceš dosíci zkázy? Buď přece lidský!“

Damdydam se dal opět do jekotu.

„Co by mi řekl Lemmy, kápo všech mařen?“

„Ach, zas ten fuck off Lemmy! Co ty jen máš s tím Lemmym? Vždyť rockové nebe nabízí i jiné stars – kupříkladu Sid Vicious, ten nevinný andílek. Toho se ptej, jak máš naložit se svojí mařenou.“

„V novinách píšou kraviny, Sid Vicious je nevinny“, deklamoval Otyi s posvátným leskem v očích. „Sid je světec. Jeho slova platí. Ten by mi nikdy nedoporučil mít mařku i přes odzvonění.“

Sáhl po nůžkách a vtiskl je Pavle do rukou.

„Tumáš! Vojeď mi kebuli!!!“

Když Pavla dostříhal jeho, on ostříhal jí. Podívali se na sebe a s radostí vykřikli: „Ó, to je báječné!“ a tahali se navzájem za cůpky, které jim zůstaly jednomu na temeni hlavy, druhému v oblasti podvozku mozkového. Pak Otyi sebral hrnec se špinavými plenami a šel je vyvářet do kuchyně. „SOMEBODY, EVERYBODY…“, zpíval si k tomu námořnickým basem. Tmou kuchyně proběhla schýlená postava Wommyho. Za chvíli bouchly dveře od klozetu. Otyi vyběhl z kuchyně a volal:

„Wommy, Wommy, slyš tu zprávu. Máničkám odzvonilo!“, kopal do dveří od klozetu. Ozvalo se spláchnutí a dveře se otevřely.

„To mě nezajímá“, řekl bledý Wommy a šel prolongovat spánek. Otyi zmlkl. Náhle zpozorněl, neboť uslyšel šramot za dveřmi na chodbu domu. Jediným trhnutím otevřel dveře a octnul se tváří v tvář Brekebundovi. Brekebunda mu věnoval pouze minimální zbla pozornosti, a i nadále se věnoval koncepčnímu ublívání tu do levého, tu do pravého rukávu svého svrchníku. Kolem něj se linul silný alkoholický zápach. Nečekal ani, jestli ho Otyi pozve dovnitř a vešel.

„Kam kráčíš, Bréko?“, snažil se mu Otyi porozumět.

Brekebunda neodpověděl a otevřel si dveře do spíže. S opovržením je zase zavřel a přešel do pokoje, kde jediným spalujícím pohledem přehlédl sbírku prázdných lahví + beden od whisky. Otřásl se hnusem a vešel do kuchyně.

„Co hledáš, Bréko?“, vyzvídal neodbytní Otyi, který se pokoušel být mu alespoň v patách.

Brekebunda otevřel dveře do lednice. Jeho kostnatá ruka popadla litrový sáček s mlékem.

„ASPOŇ NĚCO!“, procedil skrz zuby a otevřel záklopku ve svém jícnu. Jediným tahem pak sáček vyprázdnil a vydal se na odchod.

„Bylo by dobře, kdyby sis konečně vymyslel účes, který by ti slušel“, otočil se ještě ve dveřích k Otyimu.

„Bréko, počkej, neodcházej, něco bych od tebe potřeboval“, zvolal Otyi náhle osvícený zábleskem nápadu, ale bylo již pozdě.

Otyimu se i po této příhodě podařilo usnout. Po ránu se však jako obyčejně probudil. Přes apartní pyžámko si přehodil svůj domácký župánek a odštrachal se do kuchyně.

„Ahoj“, pozdravil Wommyáše, který právě snídal svůj oblíbený fucking Eidam.

„Čajna!“, odpověděl přátelsky Wommy. Bylo na něm vidět, jak je rád, že mu zas jednu po dlouhé době není blivno. „Jen co dosnídám“, ukázal na zbývající fucking Eidam, „zavolám Kuffymu.“

„Zavolej. Tomu Hannymu je třeba pomoct.“

Wommy dojedl a nahlas plánoval svůj denní program:

„Zavolám Kuffymu, ale musím s ním být rychle hotov. Za deset minut totiž dorazí hudební velikán Henry Smithke Hamilton, vousaté dítě. Slíbil jsem mu, že mu trochu helfnu s uzlovými body jeho nejnovější symfonie. Tihle mladí si dnes nedokážou pomoci vlastními silami. Poté odejdu do školy. Myslím na tu nótu“, usmál se nad netušeným rýmem, „ale ať to beru, jak to beru, nějak nevim, jak na to, a přitom nic proti ničemu. Špatně mi jde uvažování. Možná je to tím, že v mé mysli je večírek“, sáhl po telefonu.

„A ten nikdy neskončí“, doplnil jeho známou frázi Otyi.

„Ho, hó“, projevil své překvapení Wommy, když zjistil, že hned na první pokus se mu podařilo dovolat na Kuffyho nesmírně zatíženou linku.

„Haló“, odpověděl mu hlas chladným aristokratickým řeckým aristokratickým přízvukem.

„Hou-kej“, dal se poznat Wommy.

„Nazdár“, na to Kuffy.

„Zdravíčko“, opáčil Wommy. Tak to probíhalo ještě nějakou chvíli.

„A co ty furt?“, ukončil nakonec Wommy sérii pozdravů otázkou na tělo.

„Ale to víš…“, nenechal se Kuffy dlouho prosit.

„Skládáš? Skládáš?“

„Uhlí, to jo“, žertoval Kuffy.

„A co naše skladby?“

„Myslíš ty, co si zpívá celý národ?“

„Přesně ty.“

„Měl bych pár chytlavých motivů. Ale texty scházej, texty.“

„Dodám, neboj. Vo texty přece nikdy nouze nebyla.“

„Tak, že bysme šoupli nějakej koncertík pro týnejdžry?“

„Jasně, hanspaulský dny sou naše. Teď mi de ale vo něco jinýho.“

„Poslouchám“, zvážnělo to na druhém konci aparátu.

„Kámoš Hanák se dostal do maléru. Představ si, že mu chtějí upřít právo prodávat nejlevnější salát pod sluncem.“

„Vím, vím, i v levičáckém tisku proběhly nějaké zprávy.“

„A co na to levice?“

„No, abych pravdu řek, vytáčí se nějak z toho. Ale má zdravé názory, to jinak nech bejt.“

„Potřeboval bych Kuffy, nějakou agitačku. Udělám písničku vo salátu, při nějakém banketu pro horních deset tisíc bys moh´ utrousit, že zlevnění bramborového salátu ohrožuje jistoty horních 10 a co – klidně i dvaceti tisíc, no a nějakej ten sloupeček v mezinárodním levičáckém tisku by moh´bejt věnovanej taky tomuhle palčivýmu problému, co řikáš?“

“To je fakt, musíme zasáhnout nejširší masy, voni masy by si mohly myslet, že je to v pořádku, když se zlevňuje. Na to bacha.“

„Pravda, samá pravda, konec obelisku.“

„Ty, Wommy, a nedalo by se tomu zabránit tím, že by Hanák podal pádnou odpověď ve formě zlevnění svého salátu?“

„Fuj, to by ale byla nechutná tahanice. Tady jde přeci vo víc než jen vo špinavý prachy.“

„Dobře, Wommíku.  Mám dneska nějakou schůzi v obvodním agitačním středisku, tak to tam s masy proberu. Zítra máš noticku v l´Humatiné. V Morning Star a pozítří v tuzemském tisku. Stačí? Jakej sem?“

„Miliónovej.“

„Jsem prostě nejlepší, ozdoba přístřeší.“

„Jsi prostě star.“

„Tak jo, Wommy. A dodej hlavně texty.“

„Čau, Kuffy.“

„Čau, Wommy.“

 

Wommy už dávno odfuckoval do školy. Otyimu začínala práce na place až po poledni, tak zatím poctivě hobloval imaginární kytaru za doprovodu Lemmyho Motorheads.

Bušení na dveře.

Otyi se přišoural ke dveřím.

„Kdo to je?“, optal se bojácně.

„Hanýž se přišel zeptat, co je nového“, potvrdil svou bezbřehou infantilitu Hanák.

Otyi zavýsknul radostí a otevřel.

„Wommy píše nótu, Grimm vpašuje otázku historicky podmíněné láce hanáckého salátu do školních škamen, Kuffy vyburcuje svědomí mas“, sypal ze sebe Otyi a nabízel Hanákovi pravici k přátelskému stisku.

Hanák však přistoupil až těsně k němu a přímo do obličeje mu vmetl zlověstné: „Pcháááááááááááááááááááá!“

Otyi zamrkal blefaritickými víčky a rozhlédl se okolo sebe, zda nejsou nablízku Wommy nebo Pavla, u nichž by mohl najít útěchu. Nikde, nikdo. Jen Hanákovi zlobně rozsvícené kruhy pod očima.

„Je to málo, Otyi, proklatě málo. Musím tě o něčem zpravit. Let´s go to the living room.“

„Moji neoklamatelní Pinkertoni, členové obávané kumpačky Kušiaků brouzdali dnešní noci městem, abych měl zaručené zprávy, kdyby se někdo něco kupříkladu šustlo nebo tak nějak. Nic moc se však celou noc nešoustalo. Až k ránu. Kušiak č. 8 hlídkující v dělnické čtvrti zahlédl jakési přikrčené stíny u Šmejkalovy ohrady.  Dal tedy volný průchod svému šmíráckému talentu a po chvíli si v hlavě srovnal, že je svědkem toho, jak Elena Glymská, matka Ivana Hrozného, vylepuje barvotiskové plakáty s avantgardní výzvou k podpoře zlevnění bramborového salátu!“

„Safra!“, vydechl přetopený kotel Otyi. „Elena Glymská je přeci první ženou věhlasného gangu Micin!“

„První meta sedí“, potvrdil Otyiho slova Hanák.

„Znamená to tedy, že Miciny mávají svým avantgardistickým praporem na druhé straně barikády než my?“

Hanák jen pokrčil rameny.

„Ale já právě teď chtěj jít agitovat samotného Mícu Brabce, pryží tvrzeného avantgardistu, hlavu gangu Micin!“

„I to může být pravda“, připustil Hanák.

Otyi iniciativně pokyvoval hlavou a vraštil rachitické čelo. V tom se ozval domovní zvonek. Hanák se obratně vymrštil ze židle a začal se soukat pod postel.

„Caramba! Nikdo mě tu s tebou nesmí vidět!“, zvolal. Postel byla příliš nízká nad zemí a Hanákům pověstně rozměrný zadek se pod ní nedokázal vecpat. Znovu zadrnčel zvonek.

Když Otyi otevřel, pohlédl do tváře hajného Busbyho. Sotva ten chlapec lapal po dechu. Otyi briskně pochopil a skočil do kuchyně, odkud přinesl jednu orosenou kuželku. Busby jí dychtivě odzátkoval a obsah přelil do svého organismu. Zjevně mu to ulevilo.

„Mluv! Co se stalo?“, vybídl ho Otyi k řeči.

Hajný se obkročmo posadil na obrubník a spustil:

„Guma povidal…“

„Kdo? Gummy od Pšenice? Trandžak?“

„Ale ne, Guma Kulhánek, ten famózní informátor.“

„Ach tak.“

„Guma tedy povidal …. že Kuffyho unesly do Ženských domovů! A Láďovi můžeš věřit!“

Otyi mlčel.

„Šel jsem tedy procházkou k Ženským domovům, trochu omrknout situaci… no a našel jsem tam tohle. Je to moták, ležel pod okny, je od Kuffyho“, podával hajný Otyimu svitek papíru.

„Před večerní schůzí“, četl Otyi nahlas, „jsem na sebe oblékl svůj oblíbený JOGGING DRESS a šel jsem si trochu zaběhat do centra. Je tam nejlepší vzduch a já musím být fit, musím. Osud mě zavál až k Ženským domovům. Lehce jsem vyklusával, když tu se na mě vrhly. Ženy, samé osamělé ženy. Odvlekly mě do svých domovů. Vzdechy a touhy. Mají mě. Jsem jejich. Splnění slíbených úkolů ohroženo.“ Otyi obrátil papír a na jeho rubu četl: WOMMYMU OD JEHO ŽIVOTNÍHO KAMOŠE. NÁHODNÝ CHODČE, AŤ SI KNĚZ NEBO ĎÁBEL, NEVÁHEJ A DORUČ LIST ADRESÁTOVI. Otyi proklel lesk i bídy světa vezdejšího a daroval Busbymu ještě jednu kuželku na cestu.

„Díky, Busby, díky.“

„Rádo se stalo, ale teď už musim, víš, Otyi, Ropušák čeká“, omlouval se Busby.

„Ano, díky, díky“, vyprovodil Otyi svého letitého přítele ze dveří. Zamyšleně se vrátil do obýváku, kde se Hanák pokoušel vměstnat do skříně.

„O.K.“, uklidnil ho Otyi.

„Co se stalo, co se stalo, kdo to byl?“

„Průšvih! Kámoš mi přišel říct, že našeho gastronomicko-muzikálně-internacionálního agenta Kuffyho unesli do ŽD.“

„Do té nedobytné tvrze slasti? Vždyť ho tam zničí!“

„Ano, je to vážné. Kuffy nedokáže ženám říci ne“, posmutněle pokyvoval hlavou Otyi. Ale naštěstí to není tak katastrofální. Zahraničí získáme okny, když nás vyhnaly dveřmi. Zítra přijíždí do Prahy lepi sekretar Bajaga Fan Clubu Ilja Djordjevič.“

„Ten protifeministický živel?“

„Ano, ten. Pavla ho těžko bude snášet, ale nám se hodí, jak nikdo druhej.“

„Dobře, Otyi, spoléhám na tebe. Zahraničí nemůžeme přepustit konkurenci. Musím teď jít vyslechnout nejnovější zpravodajství Kušiaků, tak tě opustím. Buď při mně“, couval Hanák ze dveří. „A bacha na Miciny!!!“

Když se Otyi odpoledne vydal za Mícou na Sečský rybníček, srdce mu bušilo až v krku. Cosi mu říkalo, že zanedlouho nalezne klíč k celému tomu salátovému rébusu. Než u dveří s nápisem Brabec zazvonil, musel si nasypat do krku celé hrsti odvahy. Sevřel ruce v pěst. V duchu se přiznal, že se obává otevřeného střetu. Bylo by hrozné, kdyby ho Míca začal lechtat. Tělem mu při této představě projel poryv mrazu. Vytasil ze sevřené pěsti palec a přiložil ho ke zvonku. Ohromeně naslouchal avantgardnímu kvílení Mícova zvonku. Míca otevřel. Cosi zamumlal a Otyi to pochopil jako vybídku ke vstupu. Prošel až do Mícova pokoje a rozhlédl se po přehršli avantgardního haraburdí, které pokrývalo podlahu, stěnu a strop. Stačil ještě zahlédnout cíp jakéhosi plakátu, na jehož spodním okraji byla vytištěna slova: PRACOVNÍCI OBVODU 6 VÍTAJÍ ZLEVNĚNÍ BR – dále už plakát byl zakryt. Míca si na úvod zapálil větší množství cigaret a zahalil pokoj do dýmu. Otyi si přeříkal úsloví pušače – nepušače a také rozbalil cikáro. Míca se sklonil k magnetofonu a pustil avantgardní muziku. Otyi lačně vtahoval kouř do plic.

„Co tě přivedlo, Otyi?“, zamumlal nezřetelně Míca.

„Ale … šel jsem tak kolem a řekl jsem si: jdeš kolem, zastavíš se, zapušíš si, poslechneš muziku …. A tak jsem tu.“

Míca si pomyslil, že Otyi je měkkýšovitý.

Mlčky potahovali z cigaret a poslouchali muziku.

„Dost dobrá hudba“, poznamenal Otyi. „Bylo by krásné, kdyby bylo všechno tak dobré. Kdyby se třeba nezlevňovalo nebo tak Prostě když by vše zůstávalo, tedy jako, při starém …“

Míca opovržlivě svěsil koutky úst:

„Z jedné strany je to dobré, z druhé špatné.“

Otyi si pomyslil, že je Míca kluzký.

„Ano, tak, tak. Z jedné tak, z druhé jinak. Skoro bych řekl, že s tím zlevňováním, teda jako salátu, to tedy jako někomu dost vošklivě ujelo…“

Míca si pomyslil, že Otyi je měkkýšovitý.

„Pořád se musí dít něco avantgardního. Svět nemůže ustrnout na mrtvém bodě.“

Otyi si pomyslil, že Míca je kluzký.

„Neřikám ustrnout, to tedy jako ne, ale jsou věci, kterym se lidi naučili věřit, považujou je za jistoty, tyhle jistoty by se lidem neměly odebírat…“

Míca si pomyslil, že Otyi je měkkýšovitý.

Avantgardní hudba dohrála, vzduch se zahustil. Otyi byl měkkýšovitý a proto nevydržel. Povstal a prohlásil, že už teda jako musí jít. Míca mu kluzce naznačil, že jestli opravdu musí, tak to se nedá nic dělat. Otyi se rozkašlal.

Jak se Otyi blížil k domovu, už z dálky viděl, jak před jeho prahem nervózně přešlapuje hajný Busby. Jakmile ho Busby zahlédl, začal na něj silným hlasem povykovat:

„Guma povidal…“

Otyi se rozběhl a stačil ještě včas hajného umlčet.

„Ticho, Busby, tady nemůžeš takhle všechno klopit z jedný vody na čisto. Tady nejsme u tebe v polesí“, okřikl ho. Vzal ho za rukáv a rychle ho vtáhl do bytu. Hajný se vyčerpaně a obkročmo posadil na obuvník.

„No, tak co povidal Guma?“

Busby jen mávl rukou a sípal. Otyi pochopil a rychle doběhl pro kuželku. S uspokojením pak sledoval, jak ji hajný sápil.

„No tak Guma povidal“, otřel si hajný ústa hřbetem ruky“, že Kuffyho internovaly z Ženských domovů na Dívčí hrady. To je kousek vedle. Jeho přepravu prej řídila nějaká Elena Glymská. Guma povidal, že už dlouho šéfuje tý partě v Ženských domovech. A Láďovi můžeš věřit.“

„Glymská! “vydechl Otyi. „Tedy opravdu Micinky!“

„Co?“, nechápavě zvedl hlavu Busby. Když se mu nedostávalo odpovědi, odpověděl si zbytkem kuželky sám. „Ale to eště neni všechno. Guma taky povidal, že prej lidi v celym městě obtelefonovává nějakej chlápek a osobně je přesvědčuje o správnosti zlevnění bramborového salátu. A Láďovi můžeš věřit.“

„Garry Tajnej. Potulný pyžamovec Garry Tajnej, cvičený telefonista. To nemůže být nikdo jiný než Garry Tajnej, nikdo jiný by nebyl schopen zvládnout ten nadlidský úkol“, šeptal pro sebe Otyi.

„Ale teď, nezlob se, Otyi, už musím jít … víš … Ropušák jich má roztočenejch deset.“

„Dobře, Busby, dobře.“

Otyi zavřel za Busbym dveře a chvíli na ně nepřítomně hleděl.

„Garry obtelefonuje všechny všecičky lidi. Vše je ztraceno, tuhle barvu přiznat neumím. Tenhle trumf nepřebiju. Druhý takový telefonista neexistuje… Že neexistuje?“, napřímil se náhle. „Vždyť je tu ještě pověstná telefonistka Hana Kubíčková. To je přeci eso! Don´t Garry!“, zvolal a vtrhl do pokoje. Pavla tam právě doučovala jakéhosi mládence angličtině. Snažila se mu vysvětlit správnou výslovnost slovního spojení Fuck off.

„Fuck off, opakuj po mně, f-u-c-k o-f-f.“

„Fakow.“ Pavla nešťastně spráskla ruce.

„Piss off, shit off”, rozeřval se na mládence Oty i a vykotrmelcoval ho z pokoje ven. "You son of bitch", vyslal ještě za postavou kutálející se po schodech.

Vrátil se k Pavle a složil ji hlavu do klína. „Pavlo, ženo, ty jediná mi můžeš pomoci. ”

„Poslouchám, Otyi. "

„Jedině tvá přítelkyně, famózní telefonistka Kubíčková je schopna konkurovat Garry Tajnejmu. Ten floutek obvolává všechny domácnosti a přesvědčuje lidi, aby souhlasili se zlevněním bramborového salátu. Telefonistka Kubíčková musí podniknout stejnou anabázi a lidi zase přetáhnout na naši stranu, jinak pro mne život ztrácí smysl. ”

„Ach, Otyi, co mám jen s tebou dělat", řekla Pavla a sáhla po telefonu.

Otyiho ruka již sahala po zvonku bytu Geňky Čočky, když tu si její majitel všiml papírku přivřeného dveřmi: EXTERNISTISCHE KINDERGARTEN – IST GEÖFFNET. Otyi svého času protelefonoval hodiny a hodiny s praktickou germanistkou Frau Benny, a proto si byl nápis schopen promptně přeložit. Příliš jasné mu to však nebylo. Geňka Čočka se před nedávnem vrátil z letitého pobytu v NDR, kde se oddával psaní diplomové práce a leckomu se zdálo, že s ním není úplně všechno v pořádku. Otyi však přesto vešel. Již ve vstupní hale zaslechl jakési podivné vysokofrekvenční švitoření. Zaklepal na dveře pokoje.

”Weiter ”, ozvalo se zevnitř s perfektní nosovou výslovností. Otyi vstoupil. Uviděl Geňku sedícího na židli, kolem něj se to hemžilo a brebentilo přesně nezjistitelným množstvím malých obludek. Tahaly Geňku za jeho bělostné vlněné podkolenky a plácaly ho přes kožené kraťasy s padacím mostem. Geňka se usmíval a hladil ty plavé modrooké tvory po hlavě.

„Bud zdráv Geňko ", pozdravil zaraženě Otyi.

„Tak ty jsi opravdu realizoval svůj dávný plán na vytvoření knihovnického Jugendverbandu z nadaných mladých enderáckých obludek?"

Geňka, v dobách vojenských pohotovostí zvaný též Rádio, se šťastně usmíval.

„Ano, Oty i, konečně jsem našel odvahu k vyplnění své dávné tužby. Jsem tak spokojený.

„A co jsi udělal s perspektivním IGRAhokejovým týmem bratjou Nenovákoucou, o který ses dosud s nevšední manažérskou láskou staral? Vždyť jsi jim nedávno dával šít vycházkové námořnické oblečky?”

„Zhrubli, Otyi, přeháněli již svůj venkovský humanismus. Všechny jsem je vyhnal do sloty. Stal jsem se konečně volným a mohu se nyní věnovat téhle milé drobotině. Podívej, jak je milé, když se mě snaží oslovovat Jürgene, Klausi, Bernhardte, neřkuli Udo. Až začnou dospívat, pochopí, že jsem Onkel André. ”

”Ty, Geňko, a k čemu to vlastně povede? "

„Vychovám z nich novou knihovnickou generaci. Spojím sumu svých znalostí s jejich germánskou pečlivostí. Moji žáci konečně vnesou systém do uspořádání knihovnických smetišť. ”

Geňka škrtl svým benzínovým zapalovačem a připálil jedné obludce, která na něj dorážela špačkem bezfiltrové cigarety.

„Vidíš? Začínáme od kuřby knihovnických startek. Jakmile vstřebají tenhle základ, přejdeme k praktickým stylistickým cvičením. ”

Oty i užasle naslouchal Geňkovým smělým plánům. Náhle mu v hlavě zableskl nápad

„Ty, Geňko, víš už o té provokaci proti Hanákovi? ”

”Něco se sem doneslo.”

„Podivej, tihle tvoji hoši, tenhle Verband, ten by mohl zapůsobit na vysoké enderácké činitele, jejichž prostřednictvím by se daly určité názory protlačit do tisku ”

”Ne, ne, ne”, vpadl mu do řeči Geňka, ”tihle drobečkové se nebudou do ničeho plést. Zakazuji, nedopustím, odmítám. . .“, vykřikoval přerývaně a hned přecházel do zpěvu písně O Tannenbaum, když si všiml znepokojení v očích obludek. „Vem si mě, ale je nech na pokoji!“

”Dobře, gut ", povzdechl Otyi, ”tak teda co bych potřeboval od tebe. Doneslo se mi, že centrem výpadů proti monopolu láce hanáckého salátu je večerník nezávislé skupiny potlačovaných avantgardistů VOHUL. Mám sice podezření, ale potřeboval bych najisto zjistit, kdo za timhle plátkem stojí. V knihovnických kruzích se jistě na tohle téma leckdy něco šuškne, tak mě zprav, ano? "

”Dobře. Ale víš, Oty i, od té doby, co jsem založil Kindergarten, jen málokdy zajdu do knihovnických kruhů. Tady žiju rád.“

Oty i přesto vytáhl z kapsy jedny knihovnicky vysvěcené startky a podal je Čočkovi.

"Nechci nic zadarmo. Ber."

Ale Geňka mu již nevěnoval pozornost, protože mu na klín vylezl jeho oblíbený Little Gerhardt a chtěl pohoupat.

Ráno. Budík ve tvaru úst Patti Smith zaječel, že je doba, kdy vstávaj rockandrollový negři.

Oty i vysunu] hlavu zpod deky. Jeho oddaný pohled sklouzl na dávno již čilou Pavlu, která ze svého oblíbeného materiálu – suchého z nosu – vyráběla podivné zviřátko, které se pak celé noci a dny mělo komíhat nad kolébkou Damdydamovou.

„Wommy tě nepochválí, ze suchýho z nosu sis přece měla ušít sukni ", zahudroval Otyi při vstávání.

„Už tomu drzounovi drzýmu přestanu jednou skákat na špek”, štěkla Pavla a naznačila, že má pro tento den připravenu agresivní feministickou náladu.

” Kecy, kecy, kecičky,“ chtěl říct Otyi, ale místo toho jen dlouze zavyl bolestí, protože při spuštění se z pelíšku stoupl na jakýsi kruhovitý předmět, který vyčníval z podlahy.

„Safra, kdo to sem…  nedokončil však, neboť zazvonil domovní zvonek. ”Kýho Šlaka”.

Byl to prostě blázinec.

Oty i se hrnul ke dveřím. Když otevřel, do předsíně srnčím skokem vpadla Postava s černou punčochou přes hlavu. Než stačil hrdinný Otyi vykřiknout hrůzou, postava za sebou zabouchla dveře a stáhla si punčochu z hlavy. Jednalo se o Kušiaka č. 5. ”Náš pan šéf se nechává pozdravovat a vyřizuje, abyste se nelekli, když objevíte v bytě rourovitý vývod. Situace se totiž zkomplikovala natolik, že se šéf již nehodlá hnout ze Sklepa. Aby neztratil kontakt se svými přisluhovači, nechal zavést přes noc do jejich bytů tělesa potrubní pošty. Již nyní můžete očekávat doručení poselství z našeho ústředí, které bude k vám hnáno dechem mnoha statečných Kušiaků. To je vše, co jsem vám měl vyřídit”, řekl, zamaskoval se opět punčochou a jelením skokem prolétl zavřenými dveřmi na chodbu. Otyi se vrátil do pokoje, pohlédl na rourovitý výstupek a mrzutě si třel zraněné chodidlo, z kterého proudem unikalo too much blood.

”Potrubní pošta”, řekl na vysvětlenou a podvázal si ránu.

Náhle se ozval tlumený hukot, který postupem času nabýval na síle, moduloval se do stále nepříjemnějších tónů, přešel v intenzivní prskot doprovázený kvílením meluzíny, až z roury vypadlo psaníčko složené do vlaštovky.

„A máme tu první psaníčko“, zamnul si ruce Otyi, aniž by si všiml, že vlivem změny povětrnostních podmínek se suché z nosu složené na Pavlině klíně změnilo ve svého mokrého bratříčka. Oty i rozložil vlaštovku a četl:

„Nenechám se unést jako Kuffy. Rozhodl jsem se k alligelitové formě přežívání. Spojení na mne je možno získat v palírnách ORLY A KOVADLINA. Ptej se na TUMBU. KONEC.

Oty i pokýval hlavou a zamyslel se. Situace nevypadala zrovna růžově. Tuhle šmodrchanici bude jen těžko možno rozplétat pomocí nějakých koncepčních záměrů typu Grimmova ovlivnění školních osnov. Rozhodující střet je již cítit za dveřmi. A do toho zase cinkcink. Tentokrát telefon. Otyi s nevrlým výrazem ve tváři zdvihl sluchátko. Když však pochopil, kdo ho volá, rozhostil se mu na tváři úsměv. Na druhé straně aparátu byl totiž boss nezávislých aktivit zvaný Tesák. Oty i se kdysi podílel na sestavování Tesákova muzikantského paperbacku Chrastítko a tahle láska ještě nezrezavěla. Tesák mu oznámil, že večer pořádá Svaz nezávislých extrémistů estrádně osvětový pořad se slibným názvem LEMMY A MY. Obrací se tedy – jako Tesák – na Oty i ho s prosbou, zdali by on – jako Otyi, proslulý lemmyolog – nechtěl ke zdárnému průběhu seance přispět nějakým zasvěceně lemmyologickým vystoupením. To by Otyi jistě mohl, ujišťoval Tesáka. Na jednu stranu neškodí ani v nejtěžších dobách trochu si vyrazit z kopýtka a na stranu druhou před početným fórem diváctva estrády je možno utrousit pár slov o vhodnosti monopolu láce hanáckého salátu. Jinými slovy příjemné s užitečným pod jednou pokličkou. Zavěsil v povznesené náladě.

Bez meškání to vzápětí nafuckoval k Wommymu do jeho pokojíku. Mladý rusista ještě salámoval bdělý stav, spal jak jezule. Otyi však neváhal a několika štulci ho oddělil od slušně napilovaného stromu.

„Wommyště, dneska večer si půjdem zazpívat! ”

Wommy udiveně vyklopil oči.

„A kterouže budem zpívat?”  přeci – A nej, nej, nej, nej lepší sou Motoři, hulákal již smyslů zbavený Otyi Toty i a jeho ruce pevně svíraly imaginární kytaru.

Do ticha pokoje jako obyčejně zaburácel telefonní signál. Otyi na telefon unaveně pohlédl. Blížilo se jeho večerní vystoupení na estrádě "Lemmy a my” a on se nemohl zbavit pocitu, že by ho svět mohl alespoň na chvíli nechat odpočinout. Telefon však vyzváněI dál. Otyi hlas v telefonu poznal okamžitě – byl totiž natolik zpěvavý, že nemohl patřit nikomu jinému než nepolapitelnému kameramanovi Jíchovi J. I důvod telefonátu si Oty i domyslil již během úvodních formalit. Jícha J. se někde domákl, že bude estráda a nyní škemral, zdali by si při této příležitosti nemohl zase jednou zazpívat ústy.

„Aspoň na půl úst. ”

Jícha J. totiž k smrti rád zpíval ústy.

Otyiho však jeho žádost pobouřila. Představa, že by na večeru zasvěceném takovému elbrusovi, jakým byl, je a bude Lemmy, vystupoval někdo s tak chabým vztahem k heavy metalu jako Jícha J., mu připadala naprosto neúnosná. S využitím několika variací na téma fuck off odkázal tedy Otyi Jíchu J. do patřičných pozic, přičemž mu obratně sdělil termín natáčení reklamních šotů propagujících láci hanáckého salátu. Konec.

V zámku zarachotily klíče a do dveří vpadl ještě ze školy rozdováděný Wommyáš.

”Nóta vzkvétá, Otyi Totyi. Dnes jsem její obsah přečetl Honzíku Smutneymu a von hned šel do kolen.“

„To je dobrý znamení, ne? ”, připojil svou trochu do rozjařené mlýnice Otyi.

V tak sváteční atmosféře nedělalo oběma zúčastněným žádné potíže dorozumět se pouhým pohledem na společném zaujetí pozice svěráka imaginárního gibsona. Oba chlapci se zformovali do seskupení neformálně nazvaného Status Rossi + Status Parfitt (z důvodu nedostatku času vynechali shánění jinak nezbytného představitele Statuse Lancastera) a rozjeli generálku na večerní show.

„A nej, nej, nej, nejlepší sou motoři. . .!“

Pavla vyšla z pokoje a s nezastíranou hrdostí v oku hleděla na poctivě hoblující dvojici.

”Ty, Otyi, a nebude vadit, že ji nemáš?” napadlo náhle Pavlu. „Jo”, projel Otyim blesk. ”To je fakt, dyť já ji shodil.“

Všichni tři mlčeli.

Tu Wommyho osvítil spásný nápad:

„Hele, dyť Wurzell, když se vrátil z vojny domu, tak ji taky přece nemoh mít, a přece ho Lemmy přijal! ”

„Wurzell!“, praštil se Oty i do čela. „Vono to asi všechno nebude jen v ní. To dá rozum”, a postavil se do pozice, která v učebnicích heavy metalové figurativnosti bývá popisována jako Fast Eddieho drajv. JEDEM!

”Nej, nej, nej a nejrychlejší je Fast Edie, Fast Eddie…”, naplnil zase zpěv prostor předsíně Oravského rybníčku.

Otyi s Wommym zamračeně sledovali dav lidí, který přecházel přes vozovku. Tuze spěchali, aby stihli začátek estrády a nemohli potřebovat, aby jim nějací demonstranti křížili cestu. Oni to však ani nebyli demonstranti, jako spíš četníci, jak najednou s údivem zjišťovali. A co to? Vždyť tamhle v čele, ano opravdu skoro na špici toho průvodu jde povědomá vychrtlá postava, ano, není pochyb – vždyť to je Brekebunda. A tam za ním, kdo to jen, ano, vždyť toho také známe, to je přeci Benny, ta myška fórová, interpret hitu roku 83. JÁ TĚ, KÓHNE, MĚL TAK RÁD“. Otyiho zvědavost vyvlekla z automobilu a vehnala přímo po bok Brekebundovi.

”Bréko, Bréko, co to tu, proboha, vyvádíte? ", mávl rukou Bréka, "můj přítel, dobrý přítel Sartre si usmyslil, že letošní prázdniny stráví v jedné pražské vile. Tu vilu jsem pro něj odkoupil, ale je tu potíž, že ji – tu vilu – nechce vyklidit starý nájemník falešný hegelovec udatný cikán Gonzúr. Jeho jednání je však natolik protiprávní, že mému svědomí nedělá potíže vytáhnout na Gonzúra s vějířem ozbrojených složek za prdelí. Nemám jiné východisko, ačkoliv jsem si pravda vědom toho, že svým činem překračuji hranice neformálního pacifismu, jehož jsem zastáncem při kdejakém pivním blábolení. Jean Paul je sice demokrat a existencialista, ale i takoví musí někde bydlet. Takovouhle botu by mi jen těžko odpouštěl. A já jsem na něm dost závislý. V případě střetu velmocí to bude on, kdo mi obstará falešný pas a tím mi dopomůže k uskutečnění projektu migrace k inteligentním lidem!” mrkl Bréka na Otyiho spiklenecky. Oty i jen krátce hvízdl v údivu nad koncepčností Brékova uvažování. Bréka jen tak lehce těkl okem po davu, shromážděném na chodnících a když zjistil, že zevlounů je již dostatečný počet, zahřměl: „ČTI-JAKÉHOKOLIV-SARTRA ! ” „Aspoň něco”, odpověděl na pozdrav nadšeně dav.

Brekebunda, zjevně dojat odezvou davu, vztyčil hlavu a počal popořadě vyvolávat známé tituly Sartrových prací „Hnus – Počestná děvka – Mouchy“.

Otyi zůstal stát, jak přimrazen v okouzlení nad Brékovou schopností podmanit si dav. Umínil si, že musí tohoto krále rachitiků získat pro věc láce hanáckého salátu. Mezitím dav přešel a nic nebránilo v další cestě.

Dvojice našich lemmyologů musela ještě projít sítí stínových organizátorů, kteří si je štafetovým způsobem předávali, aby se dostali do hospůdky na městské periferii, jejíž sál byl získán pro účeIy underestrády. Byla již naprostá tma. Před budovou hospůdky přešlapoval promrzlý dav. Jakmile se Otyi a Wommy zjevily zpoza rohu, nastal ruch.

”Otyi … Wommy nejlepší imaginisté. . . znaIci Lemmyho odkazu. . . šedé eminence srbochorvatského rocku. . . koukejte, už dou“, zazníval ze všech stran vzrušený šepot. Jedna z postav se dokonce odhodlala odlepit se od davu a přiblížila se k naší dvojici. Vztáhla ruku, aby se pokusila dotknout Otyiho kvalitně vydřené jeasky.

„Please don’t touch”, ucukl Otyi. Jeho zaječení mělo skoro až gillanovský nádech. Skupinka stínů vydechla v němém úžasu. Těsně před vchodem do hospůdky si Oty i vzpomenul na Brékův způsob práce s masami. Proč by i on nemohl využít své oblíbenosti? Otočil se tedy naposled do a do ticha zvolal heavy metalově modulovaným hlasem.

”Vraťte hanáckému salátu jeho ztracené pozice! "

Fanynky naznačily, že ani v tuzemských podmínkách není pohřben duch beatlemanie a zplna hrdla na souhlas zaječely. Oty i byl spokojen. Otevřel dveře a vešel do zakouřeného sálu. Od stolu se odlepila jakási neduživá postavička a přitočila se k Otyimu, ”Jsem redaktor časopisu Dolmen. Mohl bych Vás poprosit o kratičké interview?

"Ach ano. . . o tomhle plátku jsem již něco zaslechl“, promnul si Oty i bradu. ”Ale rychle, rychle, čekají mě na place! ”

”Tedy ano. . . tedy. . .fandíte heavy metalu?”, Otyi jen okázale zívnul.

„Jakou skupinu považujete za nej lepší. . . ehm. tedy na světě?” Pokračoval redaktorský šmudla v pří valu dotazů.

”Mládenče, na to je jednoduchá odpověď“, rozesmál se Wommy a ukázal svůj zdravý chrup. ”Všechno se dozvíš na základě našeho vystoupení. Ale teď už si koukej dělat poznámky, ať do toho vašeho Domlanu napíšeš jen čistou pravdu”. Poplácal redaktora po rameni.

„Nesouhlasím se zlevněním bramborového salátu, to tam napiš! ”

Když oba pěvci vešli do sálu, v němž měla pozoruhodná estráda probíhat, padl jejich zrak na osoby tvořící jejich doprovodnou skupinu. Na první pohled bylo jasné, že budou moci být pyšní na složení bandu, který jim bude šlapat za zády. Na post basy byla totiž nominována technicky brilantní L.X. Oblíbená sidemanka vytlačila v nominaci člena věhlasného Svazu sovětských státních baskytaristů Messier Olmanova. Za klávesami se sebevědomě krčilo Trojmanuálové Sobby, a tak tedy čau! Na místo kytaristy byl vybrán feťák – gentleman Pája Komanč. No a pak zbývaly jen bicí? Na tomto postu nedoplňoval sestavu nikdo jiný než perkussionista provokatér Welleba. Oty i s Wommym mohli být na svůj band hrdi.

„Sjedem to z fleku, co?” houkl Oty i na kapelu.

„Samozřejmě, ty šelmičko ”, odvětil za kapelu Wellebasco a zahalil se zimomřivě do efektního župánku.

Otyi hodil očko do diváckého prostoru. Fans již vyhazovali okny přebytečné židle, videokamery byly zaměřeny na jeviště. Oty i pokynul Wommymu a společně vskočili na scénu. Dorozuměli se pohledem.

”Dva, tři – a nej, nej, nej, nej lepší sou motoři a laj laj laj…“

Potlesk, zasloužená odměna za poctivý lemmyologický výkon, ještě burácel sálem, fans bujně pohazovali zpocenými mařenami a showmani se děkovali o překot. Úspěch, úspěch – to kouzelné slovo. Co to však najednou? Co se to jen vydrápalo na scénu? Kde se vzal, tu se vzal na hraně pódia se kymácel nepozvaný basák Messier Olmanov. Chopil se mikrofonu:

"Chááásko bíídná! Tady ste. No tak svazoví basáci už vám nejsou dost dobrý, jo. . . Ä vy si myslíte, že Vám tohle u nejmasovejší organizace basáků na světě, která shromažďuje 1/6 všech narozených basmanů, že vám tohle jen tak projde? Cháááá? Vy si klidně nanominujete ňááákou L.X. a já mám pít svoji vodočku někde v koutě? Dobře – tak si mě tedy poslechněte! ” Olmanov svraštil tvář a vypjal se na špičky. „Ty, Otyi Totyi, máš synka Damdydama. Dobře, dobře. Bude z něj krásný a ztepilý mladík, který brzy požádá rodiče o zakoupení první basárny. Osvojí si kouzlo rockandrollu, rychle za sebou založí množství kapel, naroste mu mařka jak víno, později si z ní nechá cůpek jak vrbový proutek, a nakonec mu na hlavě vykvete cherokee nabroušený jak sekyrka! Ale pozor!  Až dosáhne 18. roku svého života, zastihne ho přímo na koncertu nehoda, ouha, nehodička – bude tak freneticky hoblovat basu, až se mu podaří přervat tu nejtlustčí strunu, jaká na basárnách vůbec kdy byla. A když sáhne po náhradní struně, uchopí ji tak nešťastně, že se lehounce bodne do malíku – a usne. . . řekněme na 100 let!“, poslední slova už Olmanov jen sykavě šeptal. Využil pak zkoprnělosti obecenstva, přehodil přes sebe plachetku a dlouhými kočkovitými skoky opustil sál. Otyi stál na pódiu jako hromádka neštěstí. Fans však brzy ožili a dali se do skandování jako jeden muž „OTYI, NE-BOJ! O-TYI, NE-BOJI”

„Ssssss, Geňko, přísahat, to ne, nepřísahej!“, mával energicky rukama Wommy.

”No, co je možný v NDR, to je přeci možný i tady. A v NDR sudičkám věřej už jen svíčkový báby, no tak“, hučel Geňka. Oty i si tedy nechal od autora slíbit, že v dalším průběhu comicsu se věštba nevyplní a uklidnil se.

Estráda pokračovala vystoupení ultraunder skupiny Dogmatic people of Bakelit, která svým repertoárem chtěla připomenout doby Lemmyho působení v ikonické formaci Hawkwind. Otyi s Wommym však nad tímhle historizováním jen mávli rukou, protože Lemmy, to znamenalo především Mötörheads. Nastal čas na odchod, protože Dogmatici stejně vždy končili vystoupení za asistence ozbrojených složek Ministerstva vnitra.

Otyi a Wommy svolali studiový band a oznámili všem jeho členům, že prolongace večera je umístěna na Oravský rybníček a má mít charakter umírněné párty. Mezi členy studiového bandu zavládlo pochopitelné nadšení. Jak už to, tak bývá, za chvíli se mezi sebou začali zvát na párty i lidé, kteří Wommyho a Otyiho ani neznali. Naoko byla neustále připomínána Ioyajalita s požadavkem umírněnosti párty, ale mrkalo se ve velkém a prsty křížilo za zády také, zanedlouho tu a tam už zazněla do noci slova jako např. allnight, k ránu, rozjezd a tak. Ale vše ve vší počestnosti, to se ví, to se ví. Při východu ze sálu se k team worku hudebníků připojilo i Chrochtavé Sendy, známý enderolog s encyklopedickým vzděláním. Táhlo za sebou ještě maníka, který se na všechny zúčastněné nepřetržitě usmíval a hbitě reagoval vždy na Sendyho oslovení: ”Du, Andreas… ” „Hele, Grimm " zvolal kdosi. Vysoká Grimmova postava se tyčila nalevo od dveří do sálu. Na první pohled byl Papá nervózní jak mrcha.

”Nazdar, Grimmjamäki! ” zareagoval okamžitě Otyi a hnal se ke staré sajdce. „Za klobouk si vrásky dej a jeď s náma na sajdku! " „No, Otyi, dík za pozvání, myslíš to jistě dobře, ale já jsem tu jen na skok, přivezl jsem jen ukázat Pjérovi la Šézovi nové básně“, pravil Grimm a bezděky si při těch slovech nahmatal prdel.

”Cože, Pjér je zpět ve městě? Back in Town? Jako Boys u Thin Lizzyho?”

"No, samozřejmě. Tady v těchhle postranních dveřích vede seminář na téma "Psychologická problematika nacházení víry v nárůst mařky v momentu nahmatání plešatosti”. Je to taková úlitbová bokovka k estrádě Lemmy a my."

Otyi přistoupil k ukázaným dveřím, stiskl kliku a nakoukl dovnitř. Naskytl se mu pohled na asi třicet volně rozesazených postav, které potichu mumlali zaklínací formulku „ať nás trápí třeba hlad, chcem mít mařku do půl zad.”

Uprostřed kruhu sedících meditoval Pjér a z výrazu jeho tváře bylo patrno, že intenzivně věří v nárůst vlastní mařky. Na zdi byl vylepen plakát Scotta Gorhama, který ji měl nejlepší. Náhle se Pjér vztyčil a silným hlasem začal předzpěvovat známou a obávanou hymnu mániček: „Byla dobrá u Gorhama, byla dobrá u Gorhama, byla dobrá u Gorhama – i u nás je dobrá dost”, dozpívalo s ním sloku třicet hrdel.

”Byla dobrá u Coghlana, byla dobrá u Coghlana…“

Dál již nemusel Oty i přihlížet. Tenhle song znal jak své boty. Zaraženě si projel rukou svůj momentální howie-účes a v oku se mu zaleskla slza. ”Jak jen je silné to mařeňácké přesvědčení. A to i po oficiálním odzvonění máničkám. Jestli já se nakonec na stará kolena k mařce nenavrátím?” Ani netušil, jak hluboké pravdy se právě dobral. Ale o tom až jinde.

Pomalu vyšel ze dveří.

„Hej, Grimme, tak jestli to vyřídíš rychle, jsi očekáván na Oravském rybníčku!“

„Jistě, Otyi, jistě”, odpověděl oslovený a stáhl se zpět do své zadumanosti.

Při převozu na Oravský rybníček se sestava musela rozdělit, neboť do přistaveného VW Beetle 1500 se vešlo pouhých třináct lidí. Řídil Autor.

Kdyby tak byl k dispozici Orryho WaterBurg. Tam se včetně kufru vtěsnalo i 15 lidí. Ale nebyl. Zbytek šel tedy pěšky a mocně hlaholil.

Zanedlouho se celý rozjařený ansámbl již tísnil v předsíni Oravského rybníčku. Z pokoje vyšla Pavla a hned spráskla ruce samou radostí:

„Jemináčku, to je nadělení, panáčci, copa se to tady chystá”, zvolala a ihned začala bušením na prázdnou lahev kmínky vyhlašovat allnightkový poplach.

„Přišli jsme se trochu pobavit, vždyť noc je ještě mladá", sdělil jí povzbudivě Otyi a venku odbila jedenáctá.

Z peřiňáku byla vylovena becherovka 31. generace. Wommy neváhal a zašmátral ve vitríně, odkud vytáhl na světlo boží léta schovávanou lahev bourbonu a obtočil ji prsty hrdlo. Pak zaklonil hlavu a sál ve stylu Keitha Richardse Nesmrtelného. Členové kapely a ostatní přizvaní začali z baťůžku vyskladňovat další dryjáky. Pouze perkusionista – provokatér Welleba se v koutku skřetovsky usmíval a lokal osamoceně z lahve ukryté v podšívce svého kabátu. Rozdalo se popelnické nářadí a vedly se řeči, při kterým vzduchem poletovaly odřezky zmláceně prázdné slámy. Vše se báječně dařilo, hladiny promile uspokojivě stoupaly. Chrochtavé Sendy se smálo až pískalo. Trojmanuálové Sobby štrachalo ve špajzu za účelem nalezení luxu, s nímž mělo v úmyslu smyslně tančit na hudbu Sex Pistols. Otyi dlouho neváhal s nadhozením známého teenagerského oříšku „Who killed Bambi?“. Sám také brzy zaujal zúčastněné celou sadou podezření v předmětném problému. Když byla vymlácena sláma na tomto poli, kdosi nadhodil otázku hýbající atomovým věkem: A CO BENEŠ? Než se začaly objevovat takové smělé názory, jako že Beneš např. sajdkuje, kajzruje, salámuje, polyká krakatit, sežral vlastní bábu nebo dokonce vodfuckoval do bajblu, podařilo se Otyimu přehodit výhybku a vlak zábavy se hnal směrem k planině sporu o hanácký salát. Otyi vybídl zkušenou sidemanku L. X., aby se vyjádřila k nemístnému zlevňování bramborového salátu. L. X. jen pohrdlivě svěsila koutky úst a vyřkla svůj typicky jednoznačný ortel: „Bramborový salát neexistuje!”

V sále zavládlo ohromené ticho, do něhož jen Chrochtavé Sendy podotklo:

”Du, Andreas, kuk mal, diese L. X., das ist wirklich eine meistausgezeichnete Sidefrau! ”

"Divný patron. . .“, splynulo z úst ostatním.

Andreas byl zjevně mimo mísu, a tak řešil trapnou situaci tím, že vytáhl z kapsy Krautwurst s instantní náplní a zakousl se do něj svými silnými postupimskými zuby. Vazká šťáva Krautwurstu se rozstříkla na všechny okolosedící. Sendy zavřeštělo smíchy, přímé okolí bouřilo nevolí.

”Du, Andreas, du bist sooo komisch! ”

Do toho balábile znenáhla zazvonil telefon. Nejblíže k němu seděla Pavla. Chvíli vážně naslouchala a pak do mluvítka přislíbila, že cosi určitě zařídí. Zavěsila a otočila se ke zvědavcům:

”Volala Hanka Kubíčková, že telefonuje ze všech sil, ale pomalu se jí začíná nedostávat korun. Je prostě potřeba někde schrastit drobný nebo to půjde všecičko do kopru! Úplně všecičko!”

Všichni se zarmouceně zadívali na baterii lahví, do které se přetavila sbírka drobných z kapes sajdek.

"No jo, vono se řekne sehnat prachy, ale dyť vony nečekají. . . ” Otyi vrhl úkosem pohled na Wellebu, o němž bylo známo, že občanským povoláním je lichvář. Ten se však jen rozskřehotal: „Řeknu ti rovnou, že jestli na mě chceš zkoušet ňáký cukrování, tak to seš na špatný adrese. Upozorňuju tě, že kdyby se moje máma dozvěděla vo tvejch úmyslech, tak by tě vlastníma rukama srazila se schodů. Vůbec tu otázku ani nepokládej. Já totiž svoje prachy nenašel na hnoji, víme?” Otyimu bylo jasné, že u Wellebasca pšenka nepokvete.

'“A co takhle – pučit si pajcku vod Kóhna?“ optalo se nesměle Sobby Trojmanuálovka a přestalo svírat lux, svoji tanečnici.

„Ale Kóhn je maniak! ” vzrušeně opáčil Otyi.

„Počkej, počkej“, uklidňoval ho zhurta Wommy, „jsou situace, kdy bývá putinka.”

”Ale copak nemáme dostatek svědectví o tom, jak Kóhn pádívá na svém pověstném byciklu, vlaje za ním pověstná šála a přes bok má přehozenu brašnu, která se nadýmá pajckama, co vydřel ze svých dlužníků na nekřesťanskejch úrocích?”, varoval dále Otyi. „Putinka jedna zazobaná".

Nedá se nic dělat.

Kdyby existovalo spojení na Vytyka, snad bychom se na něj mohli obrátit, aby vytek dvaciáše. Ale takhle. . .

„Musíme zariskovat!“, rozhodl Wommy.

V tu chvíli však počal bytem zrychleně cirkulovat vzduch, ozvalo se hučení a kvílení. Pavla zděšeně vyskočila ze židle: „Proboha, Damdydam!”

Otyi vyběhl za ní. Za chvíli se vrátili do pokoje a v rukou drželi list papíru. „Přišlo to potrubní poštou. Otyi, přečti to kumpačce!“

”VŠE SE JIŽ BRZY ROZHODNE: ZAMĚŘILI JSME BUDKU, Z NÍŽ TELEFONUJE

GARRY TAJNEJ. RÁNO ZA SVÍTÁNI PODNIKNEME FRONTÁLNÍ ÚTOK NA TUTO

BUDKU. LZE CEKAT BOJ MUŽE PROTI MUŽI, SAJDKY PROTI SAJDCE, KUMPAČKY PROTI KUMPAČCE. SEŽEŇ TOLIK HRDINŮ, KOLIK JEN MŮŽEŠ. Podpis

TUMBA HAPTÁK, PILOT Z ORLY.

” Je to tady!”, splynulo všem z úst, matka všech bitev je na dosah.

Do lahodných melodií ranního zpěvu ptactva mlaskla zátka otvírané lahve s ohnivou uhlířovkou. Oty i první pozvedl číši s tímto omamným žaludkoobracečem”. Nadešel den, z Orly a Kovárny šlehá plamen, nadešel den zúčtujem spolu!“

„A teď do dna! ”

Na tuto chrabrou výzvu pozvedly číše ruce všech zúčastněných příslušníků Sobotkovy kliky. Pavla přinesla barevný punkový spray na vlasy a všichni si válečně vyzdobili mařeny.

Ozval se zvonek. Tentokrát ten dveřní.

To Kušiak č. 1 dorazil z Hanákova pověření, aby Oravské legie dovedl na místo střetu.

Svítalo, allnightka odškrtnuta, nastal čas počátků historických bitev.

Přesun probíhal zprvu mlčky. Pak si však Wommy vzpomenul na známou pochodovou vypalovačku Kamandír geroj, geroj Čapájev, byl vsjo vrémja vpjeredí a neohroženě nasadil k tónům této písně. Instinktivně se zařadil na čelo skupiny. Kde se najednou vzal, tu se vzal – z přilehlé uličky vyskočil jak čertík Jícha J. a ústy se přidal ke zpěvu. Kušiak č. 10 mlčel, raději bystře sledoval dění na okolních domech, kontroloval, zdali zpěv nebudí ranní spáče. Za záclonami se nic nehýbalo, ale přesto Kušiak č. 10 nakonec vydal povel k ukončení zpěvu. Místo střetu se neotřesně blížilo a nebylo radno vzdávat se momentu překvapení. Zpoza oprýskaného rohu se vynořila urostlá postava Hanáka, bývalého veslaře za Československo. Otyi pocítil pýchu, když spatřil svého přítele. Jak on dokáže vypadat, jak mu z očí čouhá chuť porvat se se životem. Oty i se k němu vrhl.

”Tak co? Jak je?“

”Ale, jako vždycky, cogito, ergo sum”, mávl Hanák rukou.

„Kde se to semele?“

Hanák ukázal palcem právě ruky kamsi do končin za svými plecemi. "Tuší protistrana něco?”

"Obávám se, že ano. Moji vrkouni už v blízkém okolí zahlédli pár podezřele avantgardních týpků. Voni to maji kolem něj vobšlápnutý!“

Otyi pochopil a v mžiku se válečně proměnil ve zlého švédského hraběte Zyera. Wommy se v tom samém momentu pasoval na Puškinova romantického hrdinu, který naplněn žalem a touhou očekává rozhodující okamžiky svého života, aby po boji – pokud přežije – slavil jako správný husar sápením vodky a posléze nablil do piána. Sobby pevněji stisklo svými buclatými prstíky hrdlo luxu, který se z tanečnice změnil na zbraň vysavač. Hanák se předklonil a popadl do náruče masivní akumulačky zn. CARMEN.

„Tenhle krám mrsknu na tu telefonní budku“, cedil mezi zuby a vyhrocenou bradou se dotýkal akumulaček Carmen. Pak se změním v rybu, která to zapomněla zabrzdit a narvu to jak kopiník do boudy vlastním tělem. Likvidace Garryho Telefonisty musí proběhnout bleskově. Chápeš, Blitzkrieg!"

V tu chvíli poklepal Hanákovi zlehka na rameno Jícha J.

„Sím, já bych mohl – když ne rovnou odzpívat – tak alespoň odtroubit počátek slavné řeže ústy. Bylo by to takové, řekněme, šikovné”.

Hanák v rozrušení kývl hlavou a svolil tak k provedení osudové chyby. Jakmile Jícha J. sešpulil rty a nechal přes ně převalit imitaci zvuku trubky, Garry v budce zpozorněl, nechal rozžhavené sluchátko rozžhaveným sluchátkem a stačil bleskurychle opustit stanoviště, na které právě celou svou vahou dopadly akumulačky.

Uskočil stranou, aby nechal okolo sebe produnět drtivý narvalův výpad a pak své tělo nechal roztwistovat do takového tempa, že od sebe lehce odrážel jednoho útočníka za druhým. Brzy se také potvrdil Hanákův předpoklad, že avantgarda číhá nedaleko. Ze všech ulic se najednou vyvalily nepřehledné houfy Micin, posbírané toho dne po všech možných progresivistických doupatech, kde se vytrvale tahaj kočky za vocas, dokud nevznikne Nová Hudba. Taktika Micin byla neobyčejně zákeřná – začaly totiž zcela nekontrolovatelně s realizací všemožných, i když zakyslých, happeningů, pieců, events, roztrušovaní ready madeů, hrůz vídeňských novoexpresionistů, některé figury se začaly kroutit dle pravidel gumového body artu, výstředník v batikovaném triku zašel dokonce tak daleko, že odkudsi přitáhl krumpáč a netajil se plánem spáchat monumentální earth artovou performanci přímo na území města. Tolik avantgardy bylo složité vstřebat, aniž by člověk nezkoprněl úžasem nad možnostmi uměleckého vyjádření. Sám Míca Brabec se však ukázal jako největší mistr zákeřného boje. Vyčíhl si totiž Wommyho, který do té doby neohroženě kohokoliv vyzýval na souboj bambitkami za ranního úsvitu, přiskočil k němu a několik centimetrů před očima mu rozevřel tu nejsyrovější dvojstranu z hermafroditického fotografického katalogu Joela Petera Witkina. Wommyho z pohledu na ty fotografické květy zla obestřela hrůza, ztuhl jak tvrdé Y a usedl na obrubník.

"Sodoma a Gomora! Otče, ty to všechno vidíš!", vzpínal ruce k nebesům a pro boj se stal zcela nepoužitelným.

V tu chvíli došlo k neočekávanému zvratu ve vývoji bitvy. Kušiaci totiž náhle vytáhli z fěrtochů a štulců svazky malých pálivých papriček a prohnaně je nabídli Micinám k ochutnání. Miciny neodolaly, tohle neznaly, musely vždy vyzkoušet vše nové a přes bezmocně varovný výkřik Mícův si od Kušiaků zobli. To neměli dělat! Se zlou se dotázali. Slzy jim zalily oči a nebyly to slzy dojetí, na to vemte jed! Devadesát procent chrabrých avantgardistů bylo lstivým tahem Kušiaků vyřazeno z bitvy. Nemálo však toho bolu! Dalším rozhodujícím momentem boje se stala chvíle, kdy se na kolbišti objevil Grimm vybavený prdelí zalitou do zinkoklihu (ach, ten kritický Pjér!). Grimm využil vyztužení části těla k tomu, aby bodyčekem odrovnal twistujícího Garryho, který se jako jeden z mála nenechal chytit na papričkový lep. Cesta k již nechráněnému Mícovi byla volná. Zyerovi se oči podlily krví, vikingsky zaskřehotal svoji píseň vítěznou ten zlý švédský hrabě a odrazil se od země leopardím skokem. Mícu náhlý zvrat překvapil natolik, že nebyl schopen včas zaujmout obranné postavení. Zyer na něj dopadl plnou vahou svého rachiticko-blefaritisckého těla. Bylo hotovo.

"Mluv, avantgardisto, při všech Warholových Marylin, co to mělo všechno znamenat? ”

”Vždyť víš. . . říkal jsem ti. . . pokrok. . . nelze nechat svět ustrnout … staré zvyky je třeba bořit. . . jedině tak. . . život“, sípal pokořený, ale stále hrdý a ve svou věc věřící Míca.

„My avantgardisté . . . povinnost. . . nenechat svět zkostnatět, teď, nenechat to na příští generace, akce, přímá akce, avantgarda především, staré ať shnije, tradice ať se rozboří… ”

„Kecy! Nesnaž se mě obalamutit tím balastem. Za vším hledej člověka”, hřímal zlý švédský hrabě Zyer. ”MIuv, při Duchampově Aktu sestupujícím se schodů!“

”Mluvím pravdu, věř mi, přísahám při Malevičově čerrrrrném čtverci!“ Zyer přitiskl svá kostnatá kolena na svalstvo Mícových paží, až ten vyjekl, jak ho to polechtalo. Těžce oddechoval a bylo vidět, že mu už už slina přináší na jazyk plnou pravdu.

”Celý útok na prolomení monopolu láce hanáckého salátu byl jen prvním krokem v uskutečnění monumentální koncepce B, kterou jsme chtěli prosadit. . . ”

„Dál, dál!“, pobídl ho Zyer. „Vyzpívej všechno, co víš“.

Míca pak začal konečně zpívat. Zvolil nápěv Kaw Liga. „Residents, ty špíno, znám“, zaradoval se Otyi.

"Cílem plánu bylo prosadit, aby se časem na post nejlevnější potraviny na tuzemském trhu. . . propracoval. . . MORAVSKÝ BRABEC!”

Bác! A teď už víte všechno a já už nemám pro vás žádné tajemství. Zahrada lidských tužeb je širá, nezmapovatelná. . .

Že vás vyvrcholení neuspokojilo? Že nemělo dostatečný intelektuální náboj? Že zápletka byla slabá jak čerstvě narozené dítě? Že to bylo málo vo lásce? že by? V tom případě, vážení, fuck off, hlavní je, že se to všechno stalo a já vám po celou dobu říkal pravdu, nic než pravdu. A jak víme, pravda nemusí být zrovna zábavná! Ale furt je to pravda.

 

FUCKING END, YOU BASTARDS!

 

Praha, Havlíčkův Brod, Prachatice – jaro 1985