Nakladatelství

Knihu připravil k vydání kolektiv autorů (carla mizzau, vít pokorný, vít kazmar, anežka charvátová)

——————————————————————————————————————————————————————————————————————-

„Kvůli tomu, že člověk prohraje, ještě nutně nepřestává být hrdinou… Může se stát hrdinou porážky. To je podle mě pro Argentinu klíčové: Argentina je evropskou zemí Latinské Ameriky, zemí předurčenou k velikosti, zemí geograficky nejpříhodněji situovanou, s nejbohatšími přírodními zdroji a s veškerým Božím požehnáním… a je to chudá, žalostná a zapomenutá země třetího světa.“

Tak o své domovině uvažuje významný spisovatel Martín Kohan. Ve směru jeho myšlenek se ubírá monografie věnovaná argentinské literatuře a kultuře posledních tří desetiletí, a jak je patrno už z metafory v názvu knihy, toto hledání provázejí paradoxy. Hrdinství v porážce, snění následované deziluzí, touha po velikosti v marasmu malosti, paměť v boji se zapomněním, typičnost na okraji…

Autoři sborníku nabízejí svůj pohled na nejvýraznější témata současné argentinské literatury. Obraz literárního světa je uveden kapitolou o složitém politickém vývoji v Argentině na přelomu tisíciletí a doplněn rozhovory o proměnách nakladatelského trhu, o estetice současné generace a o tématu paměti, souvisejícím s traumatem vojenské diktatury.

(ze křtu knihy v Café Plecnik, dne 22.11.2017, čte Anežka Charvátová)

——————————————————————————————————————————————————————————————————————-

Povídka, která v knize není, ale mohla by být (úryvek)

Alberto Laiseca, Čechoslovák (Ubíjet trpaslíky klackem, 1982)

Ona byla čím dál tlustší, sešlejší a starší. On naopak jako by tím získával novou energii.

Mohli jste si ho vzít kdykoli; pokaždé jste ho shledali silnějším, zdravějším a brunátnějším než předešlého dne.

Byl Čechoslovák. Do své hostitelské země emigroval už téměř před dvaceti lety. Pracoval jako inženýr v továrně a byl docela zdatný. Hned se spřátelil s majitelem; velikého přátelství využil k tomu, aby se pokusil svést majitelovu dceru, jež nebyla k zahození. Kupodivu se mu nepodařilo zaseknout háček u ní, zato však u její přítelkyně, trošku příliš baculaté, ale ne úplně ošklivé, na kterou se do té doby ani nepodíval, a už vůbec se ji nepokoušel dobývat. Čechoslovák měl za ušima a pochopil, že se svou vyhlédnutou jen ztrácí čas, tudíž dál nenaléhal; ve vteřině změnil kurz a namířil hlavně svých děl na méně nedobytnou pevnost, která se vzdala se vším všudy bez jakékoli snahy – ne snad o hájení pozic do poslední kapky krve, ale ani o diplomatickou alternativu vyjednávání.

Za tři měsíce se vzali; od té doby už uplynulo sedmnáct let.

Jako kuriozitu uveďme, že mu přezdívali „inženýr nabroušený šroub“. Bůhví proč. Jednoho dne si inženýr nabroušený šroub vyrazil do kina na horor. Úplně ho nadchl. Svým nemnoha známým rád citoval větu z filmu, kterou podle něho pronesl hrabě Drákula: „Drahý příteli, ženy nejsou neřest, nýbrž nezbytnost.“

Čechoslovák mluvil španělsky špatně, ale ne zas tak příšerně, jak rád ostatním namlouval. Když se rozhodl zavraždit tajnými zbraněmi manželku, na prvním místě byl v jeho arzenálu jazyk; jako by jazyk byl nejdůležitější a nejsmrtonosnější zbraní z jeho jaderných raket s mnohočetnými hlavicemi.

Plánoval dokonalý zločin; údajně z estetických důvodů. Třebaže byl o tři desítky let starší, musí jeho žena zemřít dříve, dohnána k smrti jeho vůlí; a ten nádherný a beztrestný, anto a ontologický zločin mu umožní všeho se zmocnit. „Ženy s tlustýma nohama by neměly existovat,“ hájil se sám před sebou, „urážejí přírodu. Musí být odstraněny z etických, estetických, mystických a erotických důvodů.“ Mimochodem budiž řečeno, že ačkoli v něm jeho žena už delší dobu vyvolávala jen asexuální lhostejnost, jakmile se rozhodl zavraždit ji lstivými zbraněmi, překvapivě pocítil, jak se jeho spící choutky divoce probouzejí. Jako kdyby se znovu zamiloval.

Choval se k ní najednou téměř něžně. Skoro mile. Měl ve zvyku postavit se jí v kuchyni za záda a mlčky tak čtvrt hodiny stát, zatímco loupala brambory k obědu. Jakmile zaznamenala jeho přítomnost, pokaždé znervózněla. „Neudrží šlupku,“ říkal skřípavým, strojovým, československým hlasem ve chvílích, kdy ona rozhodně nehodlala nic upustit na podlahu. V té době Gloria trpěla třemi mániemi, které ji pronásledovaly ve dne v noci: snažila se vyléčit ze své nemotornosti, neboť narážela do nábytku, všechno jí padalo z ruky, špatně odhadovala sílu, kterou musí vynaložit na to, aby natáhla ruku a uchopila sklenici, takže vždy vylila její obsah na stůl. Kromě toho se její neurotická septická pozornost soustřeďovala na vlastní tloušťku a panický strach z nemoci a špíny. Z těchto tří andělů Apokalypsy měla nejlépe zkroceného prvního.

Ohromnou silou vůle a s velkým soustředěním – bývala dosti roztržitá – se jí v prvních měsících cvičení podařilo při pomalém pohybu vyhnout osmdesáti procentům srážek s nábytkem a dalšími předměty – každý nezdar v ní vyvolával hysterii –, takže postupně odstraňovala svou groteskní neeleganci.

Proto jí připadalo nevhodné, ba přímo podlé, že muž píchá do vosího hnízda, když se ze své nemotornosti teprve zotavovala. Co má znamenat to jeho „Neudrží šlupku“?

Žena nadskočila a začala se rozčilovat. Za chviličku se jí roztřásly ruce. Znovu propadla dřívější nejistotě. On ještě ke všemu důrazně dodal:

„Kdo neudrží šlupku, ta z ruka, padá.“

Gloria věděla, že muž neumí dobře mluvit; ale moc dobře chápala, že tu větu tak příšerně zkomolil schválně. V takových případech bylo nutné vyslechnout ho až do konce, aby se dal pochopit význam celé věty, který se osvětlil až posledním slovem. Všimněte si, že spojení „ta z ruka, padá“ bylo zdánlivě jen hloupou chybou, ba i směšnou obludností. Ve skutečnosti tomu však bylo přesně naopak, neboť takto spojená slova, s absurdními koncovkami a seřazená, jako by mluvil nějaký troglodyt, se svévolnou a přeházenou gramatikou a interpunkcí, měla charismatickou sílu ošklivosti. Byla určena k tomu, aby se dotkla skrytých ženiných strun.

Byl to dokonalý, geniální plán; takových tajných zbraní měl Štěpán habaděj. A proč se Gloria nerozvedla? Hm, z nejistoty a z masochismu. To on moc dobře věděl; stejně jako znal každičkou její slabou stránku.

Potom vždy pravil chápavým, shovívavým tónem: „To se v jistém věku stává. Jeden můj přítel má Parkinsona a třese se. Strašně ošklivé.“ A v tu chvíli už věci padaly z ruky: například takové ty plecháčky, co děsivě řachtají a kutálejí se s rachotem pořád dál a nedají se zastavit; tedy samozřejmě dají: hned se sehnout a rychle je popadnout, než se stačí odkutálet, ale to znamená, že jejich řinčení přikládáme nějaký význam, když přitom člověk ví, že za ním někdo stojí a všechno sleduje: velmi pozorný moudrý kat, číhající na každou reakci.

Když byl manévr završen úspěchem, pronášel Štěpán některé z osamocených slov, jichž se Gloria bála víc než jeho špatně postavených vět: „Lapis lazuli.“ Potom se otočil a odešel. Kontrast nádherného slova a nemotorné ošklivosti, kterou tím pojmem označil, byl strašlivý. A právě pro jejich krásu Štěpán ta slova vybíral.

Číhal na ni, až se podívá do zrcadla. A když si zoufale počítala vrásky a faldy, pronášel obávanou větu, která jako by byla zhmotněním jeho podvědomí: „Vzpomínám, když jsem byl mladý, v Československu, mé vlasti…“ A pak už nic.

Nikdy nic přímého. Nebo ano. Přišlo na to. Někdy třeba s nefalšovanou něhou dodal: „Petúnie.“ A když se začala vděčně usmívat, upřesnil: „Uvadlá petúnie.“

Ve chvílích, kdy se hezky upravená chystala někam vyrazit, říkával neosobním tónem: „Tlustá noha. Nebýt lepší nad krk trochu nahoru hubnout? Zlatý zub, ale svrasklý úst. Děsný hloupost. Lapis lazuli.“ V takových případech se pokoušel diverzifikovat útoky v různých sektorech, aby nedokázala proti jeho hrozbám mobilizovat obranu na všech frontách.