S Jiřím Peňásem na Žebrák a Točník s Chříčem

Vzpomínky na ten den jakoby se mi ztrácely v mlze. Vezměme to tedy popořádku. Ten den bylo na Liberecku zaručeně slunečno, v Prokopském údolí mlze trvalo, než se zvedla, ale kolem poledního se obloha již vybrala. Ne tak v okolí dvouhradí Žebráku a Točníku. Ale tam se dostaneme až za chvíli. Od 9.15 podupává skupina účastníků zájezdu před Italian Wine and Food. S drobným zpožděním doráží Deus ex Machina výpravy Jiří Peňás. Chvíli se zdraví s ostatními, postává, glosuje. Když se skupina chce dát do přesunu k mikrobusu, Jiří si odchází zakoupit kávu do sousední pekárny. Skupina tedy čeká a pozoruje Jiřího, jak za sklem cosi brblá a hrabe se ve víčkách na kávový kelímek. „Nemají správnou velikost“, dotčeně oznámí, když pekárnu opustí. Stále se pokouší vpasovat jedno víčko na jeden kelímek. Dáváme se do pohybu. Mikrobus se brzy zaplní, Jiří s kelímkem, jehož nepasující víčko kamsi zlobně odhodil, zaujímá místo v uličce. Nadechne se a přemotivovaně začne vyprávět o smyslu zájezdu. Hlavní trumfy si nenechává na později. „Víte, jak se to má s názvem Žebrák? Není to odvozeno od chudáka, jak si myslíte, ale od žebra. Jakýsi tektonický pohyb vytvaroval zřetelné žebro vklíněné mezi okolní pahorkatinu… A jak se to má s žebrákem a žebrem?“, Jiří se zamyslí. „S největší pravděpodobností hladovému chudákovi samým hladem vystupují žebra. Ten, komu vystupují žebra, to je žebrák.“ Pak se pozorně rozhlédne po posluchačích. „Pro toho, kdo by si chtěl okamžitě ověřovat má tvrzení na googlu, není tento výlet tím pravým“.

A pak Jiří pokračuje vyprávěním o Točníku. „Jedná se o hradozámek vystavěný za dob vladaře Václava IV.na konci skalního hřebene Zámeckého kopce. Tam, kde cesta končí a stáčí se zpět“. Aby Jiří své vyprávění trochu opepřil, tak ohledně Točníku pohovoří o požáru dolního hradu Žebráku, o geomagnetických zvláštnostech místa, o kultišti z doby halštatské a také o ledňáčkovi v točenici, znaku, který se údajně nachází na jednom z nádvoří hradozámku. Jiří vypráví a mikrobus stále stojí na místě u čerpací stanice MOL.

Pan řidič si jistě myslí, že tak to má být. Jiří se pobaveně rozzáří a navrhuje, že takhle by mohl proběhnout celý výlet. Mikrobus by stál u benzínky, lidi seděli na pohodlných sedačkách a Jiří vyprávěl, dokud by mu nedošel dech a encyklopedické znalosti. Přes zjevnou lákavost takové koncepce výletu dostane nakonec pan řidič pokyn k jízdě. Mikrobus vyjede a ztratí se v mlze.

Když se výletníci ocitnou na dohled obou zřícenin, Jiří se pokouší ozřejmit, co by bylo k vidění, kdyby bylo něco k vidění. Panuje veselí, z ruky do ruky přechází lahev s říznou kořalkou. Dalibor všechny ujišťuje, že bude sranda. Z parkoviště pod Točníkem je třeba dojít asi tak kilometr k samotnému hradozámku. Společnost podupává u mikrobusu. Mlha a zima. „Jezdec apokalypsy“, hlesne kdosi, když se na obzoru z mlhy vyloupne osedlaný kůň. Blíží se a blíží, až lze v sedle rozeznat sympatickou dívku. „Jak je… tam vejš?“ „Mlha, všude mlha“. Není o čem diskutovat. K Točníku není daleko. Tamější kastelán by měl být na místě, říkalo sympatické děvče na koni, za mříží stojí terénní auto, na několikero zazvonění však nikdo nereaguje. Do hledání ledňáčka v točenici se bohužel nelze ponořit, je třeba se spokojit s Jiřího ujištěním, že ten objekt není lehké nalézt. Všude okolo vládne mlha, tak se jde aspoň pod mostik koukat na medvěda Martina a medvědici Agátu. Martin na společnost vyplazuje mohutný růžový jazyk. Vysmívá se lidem anebo loudí jablko? Otázka zůstane nezodpovězena. Dole je ještě jezírko… vyhloubené již v pravěké době jako cisterna. Jiří se zamyslí a praví, že voda v jezírku dosahuje hloubky 30 metrů. „Opravdu?“ „Ne, to jsem si vymyslel.“ Jiřího suverenita drží celé jeho vyprávění pohromadě. Centimetr po centimetru lze zřetelněji a zřetelněji rozeznávat v mlze věžičku hradozámku. Okolní les se však stále halí do husté mlhy.

Pokračujeme dolů k Žebráku. Cestou se zastavíme u reliéfu s portrétem jistého Zachara. Jiří osvěžuje náladu společnosti vyprávěním o tom, jak se dcera nebo dokonce manželka tohoto Zachara dostala do řečí s legendárním spisovatelem, moravským knězem Jakubem Demlem. V rámci svého lítého boje s celibátem častoval Deml tu Zacharovu příbuznou nejedním listem vyjadřujícím šťavnaté city kněze. Na věc se přišlo a Deml od té doby nebyl u Zacharů v oblibě. Ani mé poznámky si neověřujte na googlu.

Lid byl poté odveden do Hostince u krále Václava IV. Hostinec se pyšnil velmi národopisnou atmosférou, kde císař Franz Josef zaujímal místo na jedné stěně, ze stropu visela skutečná analogová mucholapka, na stěně druhé zaujímal výrazné místo staromilský věšák na noviny nebo časopisy, chcete-li. Na věšáku visel výtisk Echa a výtisk Reflexu. Je všechno jen náhoda?

Většina rukou zvedla k ústům půlitr s granátem.

Jiří pohovořil o Šebastiánovi Hněvkovském a bratřích Nejedlých, všichni pocházeli z Žebráku. Budili český národ ještě před Jungmannem. Který se měl stát Mladoněm, aby nekazil probouzející se českost. Ale nestal. V Žebráku se nachází též Galerie Jaroslava Hněvkovského zvaného Slovanský Gauguin.

V nedalekém pivovaru Chříč již chystali oběd a pomrkávající Jiří sliboval tajemně zajímavou zastávku v Podmoklech, které si někteří pletli s Mokropsy. Před obědem a Podmokly si však společnost naléhavým škemráním vyvzdorovala výstup na Žebrák. Na Žebráku jako takovém bylo slunečno a skrz mlžné okolí bylo možné rozeznat i obrysy 500 m vzdáleného Točníku…

Na oběd v pivovaru Chříč dorazila společnost někdy kolem druhé hodiny. Řeknu to stručně. Jelení guláš se sypkou rýží, velký IPA Winnetou, na závěr dýňový cheesecake. Život je fajn.

Po obědě následovala prohlídka toho, co se dochovalo z barokního zámku Chříč. „Tady je toho ještě hodně na práci“, utrousil kdosi při vstupu do areálu zámku. A měl pravdu.

Všude opět panovala mlha, když se společnost vrátila do pivovaru a tam si prohlédla varnu, sklep i Muzeum každodennosti. Ke všemu viděnému ideálně pasuje vyjádření pana majitele pivovaru – obsoletní romantika.

Venku se už setmělo, když se objednávala poslední piva do hrdla i do nákupní tašky.

Cestou zpět Jiří Peňás opět stál v uličce a říkal vše, co dosud neřekl. Pisatel těchto řádků by rád podal svědectví o obsahu Jiřího vyprávění, ale chvíli po odjezdu začal Winnetou urputně tlačit na močový měchýř, poslouchat se téměř nedalo. Dokud se kvůli pisatelovi nemuselo zastavit a počkat, až se Winnetou zase dostane do volné přírody. Úleva byla natolik strhující, že po zbytek cesty se slastně dřímalo a z Jiřího rozsáhlých znalostí se neregistrovalo téměř nic. Tak to má na výletech chodit.