S Peňásem do Kerska a okolí

S Jiří Peňášem do Kerska a okolí (v produkci ECHO24)

Reportáž z více než vyvedeného výletu

Pokyn zněl : odjíždí se v 10:15 z adresy Malostranské nám. 14, zpřed budovy, kde je na úrovni ulice Fragnerova lékárna a v 1.nadzemním patru redakce týdeníku ECH024. Zde 16 osob týden po týdnu z holé země doluje další a další týdeník, o němž na wikipedii praví, že „si dává za úkol být protiváhou oligarchizovaným českým médií“. Jedním z redaktorů týdeníků ECHO24 je i Jiří Peňás, osnovatel a maskot výpravy do Kerska a jeho okolí. Jinak také autor knihy Výlety pro starší a pokročilé (Echo Media, 2019), kterou účastníci výletu z dobrých důvodů každý svým dílem podpořili.

Účastníky výletu u mikrobusu vítá a stručnou informaci o historii lékarny a též nalezení prostorů, v nichž se ECHO24 na zatím 6 let zabydlelo, poskytuje sám šéfredaktor týdeníku. Jiří Peňás mezitím v útrobách redakce ladí formu, rozcvičuje mluvidla a memoruje plán výletu, který se posléze bude víc a víc rozvolňovat. Smysl výletu je zřejmý – pod taktovkou velitele výpravy zmapovat kerský terén, kochat se jeho přednostmi a prožít hrabalovskou osvětu. Přesně v 10:15 se Jiří objeví na chodníku a zavelí shromážděným peňásomilcům k obsazení mikrobusu.

Ihned zaujímá místo vpředu vedle řidiče, předpisově se připoutává a začíná hovořit. Jediný však, kdo ho z takové pozice slyší, je p. řidič. Poté, co se účastníci výletu po sobě začnou rozpačitě rozhlížet, zazní ze zadních sedadel skromně obsazených produkcí výletu povel : „Jirko, otoč se čelem k posádce, takhle mluvíš jen s řidičem“. Jiří demonstrativně ukazuje, že když je připoután, nemůže se otáčet o 90 stupňů a plnit přání produkce – mluvit k osádce mikrobusu. Věc vypadá neřešitelně. Díky improvizovaným přesunům v prostoru mikrobusu se nakonec Jiří octne na místě, odkud je ho slyšet bezvadně a ještě k tomu má na opěrce svého nového sedadla pověšenu papírovou tašku, prý na odpadky.

A tak se již jede krajinou a Jiří dává průchod své výmluvnosti. „Nalevo vidíte Prosek, rodiště ing.Klause“. „Ne, tam ing.Klaus pouze pobýval, když vlastnil Trabanta a teprve se s pilností sobě vlastní připravoval na roli ve vysoké politice“, opravují Peňáse pamětníci, Jiří souhlasí, „je to tak“, a sděluje radostně, že právě Prosek byl první pražskou štací, kde se po narození v Prostějově a dětství stráveném v Rotavě, ocitl. A zde našel i první pražské přátele. Kterých se drží dosud a oceňuje jejich velkoměstskou aroganci.

Pokračuje se po dálnici směrem na Hradec. Posádce vozu se dostává ujištění, že Jiří Peňás má s Kerskem velmi dobrou zkušenost, jezdil tam kvůli jakési blíže nespecifikované, ale s úlevou ukončené životní peripetii, vše tam zná, i když tam byl naposledy před 15ti lety. Kersko je prý urbanisticky pojmuté jako New York, tvoří ho na sebe kolmo navazující aleje a silnice (ano, nazývané avenue), z nichž speciální postavení zabírá Betonka. S největší pravděpodobností patří Kersko k nejníže položeným místům v České republice. Nachází se zde svatojosefské prameny, ztepilé borovice a nízkopodlažní domky. Historie Kerska, říká Jiří, se počítá od dvacátých let, všichni pokyvují a zapisují si za uši tuto informaci, aby jí pak v průběhu výletu zas z paměti vyhnali, neb se na jedné z mnoha kerských vývěsek dočteme, že Kersko v dnešním pojetí existuje od roku 1935. Jiří nad tím mávne rukou, důležitější než holá fakta jsou poetické souvislosti. Zatím však v Kersku nejsme. Míjíme Semickou hůru (nikoliv semitskou hůrku, ta neexistuje), zahýbáme mezi borovice a po oravé straně registrujeme motorest Ohio, neklamné to znamení, že brzy vstoupíme do katastru obce Kersko. Řidič mikrobusu žádá o instrukci, kde zastavit. Z Jiřího úst se na něj snese sprška pojmů jako „asi“, „nevím“, „mohlo by se“, „kdybyste byl tak hodný“, což hrozí hladkým průjezdem celým Kerskem a pokračováním dále v cestěna Poděbrady. Duchapřítomná produkce učiní přítrž takovému vývoji a účastníci výletu opouští mikrobus na liduprázdné kerské křižovatce. Jiří si podrbe nos a zavelí: „Doprava“, všichni jdou za svým velitelem. Velitel sděluje, že někde tady, rozpažuje, se nachází ta legendární zastávka, snad, U laviček či tak nějak, kde mistr Hrabal vystupoval z „meditačního chrámu“, jak nazýval autobusy a s batohem plným pochutin pro kočky (nějaké to kuřecí maso a kondenzované mléko) se ubíral ke svému nedalekému domu s balkónem, kde psal svá geniálně chrlená díla počínaje Obsluhoval jsem anglického krále. Geniálním chrlením se mj. myslí třeba, jak nasadil do válce psacího stroje tak, že tlučení do klávesnic nezaplňovalo písmeny toliko papír, ale i kus válce. Jaká to pak mravenčí práce pro editory, kteří museli všechna poslední slova na řádku rekonstruovat. Legendární hrabalovskou zastávku se nedaří najít, i když nalezení zastávky branaldovské určitou naději skýtá. „Branald se s Hrabalem znal, to jo, ale že by spolu chodili na pivo…“. Hrabalovský duch branaldovskou zastávkou tedy neprostupuje, jedná se jen o místní a řemeslnou spřízněnost. Jiří Peňás vzápětí připouští, že vlastně neví, kam jde, protože to Kersko vypadá jinak než před 15ti lety. S humorem sobě vlastním vybízí účastníky výletu, aby si naladili GPS na svých smartphonech a klidně mu poradili. Produkce zvolí tradiční přístup řešení místopisného zmatku a optá se kolemjdoucího. Ten mávne rukou přesně na opačnou stranu, než kam vedl vedoucí výpravy své peňásomilce. Pár metrů tam, pak doprava takovou alejí a za chvíli tam budete, jo, hrabaluv dům, ten tu všichni známe.

Takže po pár metrech Jiří navrhne odbočení doleva, ale ti s lepší pamětí ho po drobné slovní půtce přimějí dát se doprava. Za odměnu Jiří objasní účastníkům výletu, jak vznikl název Kersko. Z původního historické Kří se časem stalo Keřsko a to vzhledem k potížím s výslovností takového shluku písmen zmutovalo v Kersko. Pochod ubíhá a nesplňuje úplně parametry pojmu „a za chvíli tam budete“. Jde se od jamku k jamce, okolo jamek dřepí keršťané, připomíná to křížovou cestu. Není divu, že výprava osloví jednoho ze statných keršťanů („mohl bych si vás vyfotografovat?“), aby zjistila, co je to za jamky (Peňás dopředu odmítá, že něco takového by tu bylo k vidění před 15ti lety a tím pádem není schopen objasnit smysl výskytu jamek). Velmi přátelský a nadmíru fotogenický keršťan výletníkům ochotně sděluje, že do Kerska dorazil vodovodní řad. „Do teď to bylo vše na studnách, že jo?“, popadá Peňás znovu ztracené opratě výletu do svých rukou. „Jasně, na studnách. Teď sem rozvedli tu vodu. No a my si musíme tady z těch bodů odvést přípojky k sobě na pozemek. Tamhle do té šachty a tak…“. „Tak děkuji za objasnění. A jak je to odsud daleko k Hrabalovu domu?“. „Jirko, to víme, gps ukazuje 3 minuty“, okřikují ho z produkce. Peňus přesto dychtivě očekává odpověď místního. Keršťan máchne rukou: “Tady tudy a za chvíli tam budete.“

A za chvíli tam tenkorát jsme. Vidíme zahradu s rozkvetlým rododendronem a stavením s téměř čtvrercovým půdorysem, jemuž dominuje balkón. Tak zde psával. A po této zahradě běhal gang až pětadvaceti koček, který sem Velký Bogan během podzimu svého života jezdil každodenně krmit. „Těch se tu ale museli bát!“, dramaticky deklamuje Jiří před plechovou brankou. „Si to představte, 25 koček, smečka hladových koček. No a pak docházelo k těm dojemným situacím, kdy Hrabal přijel, vybalil ta kuřata a kondenzované mléko, nechal se obklopit svými kočkami a tahle v pospolitosti s nimi se i sám najedl“.

K vedlejšímu domu přijede rozměrný stříbrný Mercedes, řidič v pohodlných teplákách vystupuje, aby si otevřel branku. Od nejbližší jamky mávají na novopečené hrabalogy další kerští, fotograf výpravy si fotí, jak uhlazují beton okolo vývodu přípojky. Skupina výletníků vedená Jiřím Peňásem odchází na cca 20 m vzdálenou křižovatku, kde je zastávka autobusu, u ní dvě ze dřeva vyřezané kočky a nápis Hrabalova zastávka. Zde Peňás triumfálně vztyčuje pravici, ukazuje na zastávku a přesvědčivě praví: „Tak to je ta zastávka, kde Hrabal vystupovat a odkud chodil do svého domu“.

Poté se pokračuje k Svatojosefskému pramenu, kde vedoucí výpravy každého nabádá, aby si do své PETlahve stočil výtečnou vodu z léčivými účinky. „I Hrabal pravil, že jednou bude on, pivař všech pivařů, pohřben v minerálce“. Stáčení do svého není úplně možné, protože místní zde stáčejí vodu do svých 1,5 l PETlahví umisťovaných jednu za druhou do vedle připravené basy. Tím zabírají kapacitu pramene. Při stáčení kroutí hlavou :“Tyhle sem snad přivážejí autobusy“. Výletníci nic nestáčejí zejména proto, že sebou žádné PETlahve nemají. Podobně jako sebou nemají plavky, aby na doporučení vedoucího výpravy okusili koupání ve vyhlášených jezerech nedaleko Sadské nebo v pozůstatcích po slovutném Českém Grádu, říčním koupališti u Čelakovic. Nebo strávili 14 dní bezbřehé nudy (čti meditace) v Lázních Toušeň. Ale to předbíháme.

Po prohlídce kerských tenisových kurtů a dvou odporných barabizen nabízených k prodeji Ekatěrinou Shchekalevou dorazí výprava do restaurace Hájenka, kde na popud dobrotivé produkce cca 1 hodinu hoduje a debatuje. Podává se kančí se šípkovou, mufloní guláš, jelení stroganoff anebo vepřové výpečky. Plus dobrá česnečka a nedobrá dršťková. Na závěr sladká tečka v podobě buchtiček se šodó, přerostlého vdolečku nebo vanilkové zmrzliny. Pívo a káva. Všem moc chutná, až na výjimky, kterým nechutná. Jiří Peňás běduje nad tím, že poctivě pracoval na budování image askety, což nedomyšleně zbortil veřejným pozřením komplet porce mufloního guláše se špekovými knedlíky. A ještě si přitom liboval, jak dobře to chutná. Což asketa nedělá. K pokusu o představení apoštola skromnosti v sobě se pak ještě jednou vrátí, když se vší naléhavostí propaguje přenocování v hotelech za 200,- Kč / noc. Skutečně jednou nocoval v hotelu za 203,- Kč / noc. Byl bez snídaně, ale za příplatek dostal do postele utopence.

Po bohatýrské obědové pauze obědě rýsuje Jiří Peňás další plány. Hradišťko, Sadska, Lysá n/Labem. Pak ještě zmiňuje Velenku, kam se po neúspěchu pražského jara uchýlil Josef Smrkovský. Pocházel totiž odtud. Ten Smrkovský, který Hrabalovi návštěvou na jeho narozeninách dost zavařil. Ale nebylo v tom nic většího, než že bydlel nedaleko ve Velence a měl rád slavnosti.

V Hradišťku je hřbitov. Na jeho území pak hrob Bohumila Hrabala i kompletní sestavy jeho nejbližších. „To, že náš hrob je v Hradišťku, to víte. Až umřu já, taky mne tam pohřbíte. Odhrnete horní hlínu pak narazíte na takovou těžkou dubovou bednu. Na horním víku té bedny je nápis Pivovar Polná. To víko otevřete a tam jsou poskládány urny. V obyčejné bedně, do které se kdysi dávaly lahve. No řekněte, není to krásné, když vaše ostatky skončí v bedně od lahvového piva? Nemůžete si přát nic hezčího. Pak zas bednu zadělejte a zasypte hlínou. Tak to má být.“ Tak pravil Tomáš Mazal, věrný průvodce Bohumila Hrabala (stejně jako kronikář výroků Vincenta Venery). Ale s námi není na hradišťském hřbitově Tomáš Mazal, ale Jiří Peňás, takže se u Hrabalova hrobu nečte z Mazalových Cest s Bohumilem Hrabalem, ale z Peňásova textu o cestě do Kerska s Jáchymem Topolem a dalšími výrostky. Tohle čtení je podstatně lepší než pohled na ten Hrabalův hrob. Náhrobek od Aleše Hnízdila inspirovaný obrazem Hieronyma Bosche Vize ze záhrobí (tunel jímž prolézají lidé doprovázení anděly) ještě snést lze, sbor vyřezaných kočiček a kýčovitě vystavenou lahev s postřižínskou desítkou však už jen s největším sebezapřením. To je ta horší stránka Boganova kultu. Nař. Hrabalovu souputníku Jiřímu Kolářovi se hrob povedl podstatně lépe. Začíná pršet, všichni však zůstávají u hrobu a naslouchají čtení páně Peňásově. Ten však brzy podléhá vlastním vnitřním pochybám (prší na vás, raději to ukončíme, že jo?), čtení ukončuje a nahání namoklé výletníky proti jejich vůli do mikrobusu. Směr Sadská!

V Sadské se musí ke sv.Apolinářovi. Původně románský kostel pochází z 12.století. Vzpomínám si na hrdost francouzů provázejících turisty po Provance : tak tohle je hrad 800 let starý. 800 let! Pokradmu sledují nadšené reakce turistů. Takže my tu teď v Cechách také stojíme před 800 let starým shlukem kamenů! Aha, francouzi milí, aha! Taky 800! A to není v Čechcáh ojedinělé. Sadská! V 18.století přestavěno v barokně-gotickém style Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Na hlavním oltáři je prý obraz Kojící madony – vzácná vlámská práce z poloviny 17. století. Ale to se dočítáme až se zpožděním. Zajímavý detail. Ale dovnitř jsme se nedostali. Zato Jiří Peňás se svým typickým spikleneckým výrazem sděluje historku o zdejším faráři. O faráři, který špatně snášel názory Peňásova přítele Putny (Putna je mi chuchma, jak říkával bratr autora těchto řádků) a i Mons. prof. PhDr. Halíka moc nemusel. Prostě stará katolická škola. Jak se ještě téhož dne večer dozvídám, tento starý škola žil mnoho let s nevlastní matkou otce Marcela Mimry, což je manžel sestřenice ženy autora těchto řádků. Tedy přesněji – měl za hospodyni tuto příbuzensky přes mnoho kolen spřízněnou ženu. Ten fárář se jmenoval Vladimír Fišer a jeho život ukončil plech utržený se střechy. Rozpůlil starou školu nebo mu nebohému uřízl hlavu nebo způsobil nějaký jiný ošklivý masakr s následky neslučitelnými s dalším životem. Tolik o Sadské. Peňás velí k odjezdu do Lysé n/Labem.

To se však ukáže jako nejsložitější cíl celé výpravy. Všechny cesty vedou do Říma, žádná z cest nevede do Lysé n/Labem. Aspoň v tu sobotu s hezkým datem 6.6.2020. Asi něco s mosty přes Labe anebo prostě vesmír nechtěl, aby meditativní chrám Echa24 ten den pronikl za hradby Lysé n/Labem. Nejdřív panuje v mikrobusu dobrá nálada, projíždí se městem Čelakovicemi, Jiří oživuje legendu čelakovických upírů : „Ano, byly zde nalezeny hroby, v nichž ležely osoby s nápadně silně vyvinutými špičáky… Asi nějaká rodina s genetickou zvláštností. Lidi se jich báli a tak si asi jednoho dne řekli, že se jich zbaví. Ano, ta těla jeví známky násilné smrti, hlava oddělená od trupu a tak“. Po tom stětí faráře další mordýřská historka. Ale pak se zjišťuje, že Lysá n/Labem vzdálená před nedávnem 8 km je náhle vzdálena 18 km, pak se znovu projíždí Čelákovice a náladu nezachrání ani Jiří se svým velebením Čelakovic jako vybraného výletního místa pro bohaté pražany. Z produkce volají na p.řidiče, ať vzdá Lysou n/Labem. Když p. řidič sdělí osádce, ať nevěší hlavu, že podle navigace dorazí do Lysé n/Labem za pouhých 38 minut, produkce se vzbouří a vyšle ze zadního sedadla jasnou instrukci: Plán návštěvy Lysé n/Labem stornován, v navigaci naladit Lázně Toušeň. Vrcholem výletu se tedy nestává zámeček v Lysé n/Labem, ale skromné Lázně Toušeň. Slatinné Lázně. Jiří Peňás v nich kdysi byl, považuje je za malebné a slibuje návštěvu nejmenší kolonády na světě. Jinak však o Lázních Toušeň neví zhola nic a vybízí výletníky, aby si zde udělali program dle svého gusta. Gustem výletníků je pohybovat se v nejbližším okolí Jiřího Peňáse a nebránit se zaranžování společné fotografie u loga Lázní Toušeň vyvedeného na fasádě lázeňského hotelu. Poté se navštíví avizovaná nejmenší kolonáda na světě, Jiří Peňás autenticky prohlásí, že právě zde by chtěl strávit alespoň 14 dní. Připouští i tři týdny. V Lázních Toušni i tři týdny. Produkce výletu se ho ptá, kdy už uvidíme to něco hezkého, co bylo slibováno. Všem je jasné, že nic víc hezkého, než na čem se právě stojí Lázně Toušeň nabídnout neumí. Vybídky produkce jsou tedy spíše baziliščího charakteru a mají vyvést vedoucího výpravy z jeho pohodového duševního rozpoložení. To se ovšemže nepovede. Jiřího Penáse vyvádí z míru pouze to, když na jeho peňásomilce začne opětovně pršet. Stejně jako při předčítání u hrobu největšího českého spisovatele XX.století. Anebo jednoho z největších. Toho, který o sobě a své ženě Elišce zvané Pipsi napsal: „Má žena měla velikou radost, když jsem si ji vzal, protože věděla, že si tou svatbou velice pomohla. Jednak se vdala do krásného bytu v Libni, který sice měl jen jednu místnost, kam nešlo slunce, ale zato měl toaletu na dvoře. Snubní prstýnek si musela koupit, avšak já zato míval větší útratu za měsíc než příjem, a tak jsme žili jen v samých radovánkách“.

A pak už jízda zpět a o Hrabalovi ani slovo. Dost bylo Hrabala. Byl to hlavně krásný výlet, který plynul bez pevného plánu a tak to má být. Po celou dobu výletu se zasazoval Jiří Peňás o dobrou náladu výletníků a produkce o řešení mírně problematických situací. K tomu též o skvělé pohoštění, o kterém již byla řeč. V mikrobuse panoval při zpáteční cestě klid, p. řidič vzdal své pokusy dostat se na kloub tomu tajemství, proč je Lysá n/Labem lidu nedostupná a přeladil cíl v navigaci na Malostranské nám. 14. Jiří Peňás se uvolnil a zachrupl. Jeho chrutí vyvolalo bujarý smích též relaxovaných peňásomilců a smích omlazuje. Takže to bylo považováno za bonus a poslední tečku za vydařeným výletem. Napravo Prosek, vepředu Troja, Argentinská, nábřeží, Malostranské nám. Hoši, děkujeme! Vivat ECHO24!