Nakladatelství

Nakladatelství SMRŠŤ vydává k příležitosti Mistrovství Evropy v kopané 2016 knihu německého autora Thomase Brussiga Sudí Hotový. Žalozpěv. Toto útlé dílko autora dobře známého českým čtenářům bylo v zemi svého vzniku přijato tak nadšeně, že se psalo „nejlepší kniha o fotbalu vzniklá v tomto roce“ (Welt am Sonntag) nebo „Doporučuji vám tuto knihu co nejvřeleji – a slibuji vám: po této knize už nikdy neuvidíte fotbal jako předtím“ (ORF „les.art“, Dieter Moor).

Velký satirik Thomas Brussig na sebe v této knize bere roli rozhodčího, aby mohl hloubat o životě. Jaké to je, nechat se vypískat osmdesáti tisíci lidmi? Jaké to je, obklopit se na devadesát minut pouze lháři, podvodníky a švindlíři, kteří podle potřeby nasazují masku utrpení či nevinnosti? Jaké to je, získat si pozornost pouze chybami, protože se koneckonců diskutuje pouze o chybných rozhodnutích? Tragédie nestranného spočívá v tom, že musí být neutrální ve světě plném vášní, být amatérem mezi skvěle placenými profíky. A proč by měli zrovna rozhodčí být spravedliví, když nikdo na světě už spravedlnost neočekává?

–

Thomas Brussig (nar. 1964) se proslavil v roce 1995 (česky 2000) románem Hrdinové jako my. Ten do češtiny přeložila Jana Zoubková, stejně jako romány: Na kratším konci ulice (1999, česky 2001), Oslnění (2004, česky 2008). Autorem překladu knihy Život až po chlapy je Tomáš Kafka. Knihy Thomase Brussiga byly přeloženy do více než třiceti jazyků, byly zfilmovány i upraveny pro divadlo. R.  2015 vyšel jeho román Das gibts in keinem Russenfilm (To se nevidí ani v ruským filmu).

Tomáš Kafka se narodil v roce 1965 v Praze. Od roku 1991 působí na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Tomáš Kafka je autorem básní a divadelních her. Z němčiny do češtiny mimo jiné také přeložil Jiřího Grušu, Bernharda Schlinka, Thomase Brussiga, Wernera Schwaba, René Pollesche, z češtiny do němčiny básně Ivana Wernische.

–

… Hráči předstírají a podvádějí, jednou na vás hledí s takovou nevinností, jako by to byli učinění andílci, a přitom udělali věci, že by se o ně klidně mohl zajímat státní návladní, jindy se zas po lehkém doteku protihráče svíjejí a válejí po zemi, jako by měli umřít. Lehký dotek bříškem prstu o špičku nosu je mi prezentován jako knokaut, a když útočník padne k zemi, pak vůbec není jisté, že se ho někdo dotkl. Andělský výraz nevinnosti je pro rozhodování zápasu stejně bezcenný jako hráč válející se po zemi či útočník plachtící vzduchem. Fotbalové hřiště není nic jiného než jedno velké divadlo lži, či spíše rozpůlené divadlo lži, a já jsem ten, kdo musí zjistit, která polovina lhala a která ne. Když někdo upadne, musím rozhodnout, zda je to výsledek strkání, vrážení, držení a nastavení nohy – nebo zda nic z toho se nestalo a jde o čisté předstírání, kterému mám nejprve uvěřit a následně je odpískat. Nemám až tak obavy, že bych něco přehlédl, jako spíš že bych uviděl něco, co se vůbec nestalo. Stýská se mi po časech, kdy faul byl ještě faulem! Stýská se mi po časech, kdy snahy někoho uplatit byly ještě trestné! Kdy se ještě každý fotbalový sudí mohl cítit jako neúplatný, poté co odmítl nabízenou sumu peněz. Stejně jako jsou během zápasu stále vzácnější skutečné průkazné fauly, aniž se hra stala férovější, tak jsou i stále vzácnější pokusy o podvod, aniž se svět stal čestnější. Časy napěchovaných obálek jsou dávno pryč. Dnes přicházím do hotelových pokojů, které jsou zařízeny jako na líbánky, všude květinové pugéty a čerstvé ovoce, krabička plná pralinek, koupelna se sadou parfémových testerů a čokoládička v posteli na polštáři. Kluby, které nám nesmějí pokoje rezervovat, alespoň posílají na pokoj takzvané maličkosti. Nejde o nic zakázaného, dokud za to nic neočekávají, a nikdo v klubech, které mi nechaly poslat na pokoj květiny nebo parfémové testery, nikdy nepřizná, že by za to ode mě něco očekával. Tvrdí, že chtějí být jen pohostinní, nenechat se zahanbit, říkají, vždyť přece vydělávají velké peníze a je v pořádku, když je možné někomu jimi zpříjemnit život, říkají, a svět fotbalu by tu měl být pro všechny, kteří s ním mají něco společného, kteří se o něj nějak zasloužili a možná ještě zaslouží, je to svět malých radostí, říkají. Kromě toho, říkají, se přece žádný fotbalový sudí nenechá koupit za jeden pugét a pár cukrovinek. Přitom vědí naprosto přesně – a to neříkají! –, že každý slušný člověk zná pocit vděčnosti a že každý slušný člověk, kterého něčím potěšíte, se vám bude snažit toto potěšení vrátit, a kromě toho dobře vědí, že pro fotbalového sudího je zápas jedinou příležitostí, kdy tak učinit. Kluby se tváří mile, přátelsky a velkoryse, ve skutečnosti se však snaží o nejnestydatější formu korupce. Jde o formu „my-nic-my-muzikanti“. Tato forma ovlivňování je nejodpornější, neboť mě nutí, abych se choval nevděčně, pokud nechci přijít o svoji nezávislost. Nutí mě, aby se vyrovnával se svým chápáním vděčnosti, abych se cítil jako nevděčný člověk, pokud se nevzdám své nezávislosti, což by mě ovšem uvrhlo jen do ještě větších konfliktů, které by neskončily jinak než naprostou ztrátou důvěry ve vlastní soudnost jako fotbalového sudího. Obklíčí mě svou laskavostí, svou vstřícností, svou velkorysostí, ve skutečnosti jim jde však jen o jedno, a to, aby mě jako fotbalového sudího naprosto zotročili a zničili tím, že z nestranného sudího učiní sudího stranícího, jinak řečeno že ze mě udělají povolný, vděčností nasáknutý hadr.