Nakladatelství

Úlet 72 aneb Vochomůrka a spol. story

SYNOPSE GESTICKÉ KNIHY

na základě bohatých informací od Petra Vrány sepsal Štěpán Kafka

                                            Představte si, že jste se narodili mezi roky 1949 a 1954, dětství si odkroutili v tom lágru, kterým celý východní blok odkázaný na milost a nemilost bratrů osvoboditelů z CCCP,  nepochybně byl. Pak se něco stalo, velevrahoun Stalin byl veřejně zostuzen, za kormidlo se postavil Nikita, na Kubě se sice harašilo zbraněmi na plné pecky, v Berlíně vyrostla železobetonová zeď, ale přece jen se dalo znenadání vyškrábat na pódium a začít jedním prstíkem nadzdvihávat tu oponu, kterou evropští politici nadesignovali jako železnou. Ale v neproniknutelném železe se objevily trhliny. Günter Grass si vyměňoval otevřené dopisy s Pavlem Kohoutem, spisovatelé si na sjezdu pouštěli své nevymáchané huby na špacír, mohli jste valit oči na Krásu bez závoje, národ se zabouchl do chlapeckého úsměvu Saši Dubčeka. Na západ od hranic ČSSR se bouřili studenti, skandovala se hesla o Ho Či Minovi, Jean Luc Goddard dával do těla ustálenému obrazu canneského festivalu a tedy i ambicím zlatého Čecha Miloše Formana. Prostě slušný kolotoč. A vám bylo v tu dobu něco kolem dvaceti. Ve vzduchu jste cítili tu opojnou vůni dlouho zapovězené svobody, kluci už nejen na kytaru v parcích hráli, stáhli se do podzemí Play Clubu v Rybné a tam hoblovali kytary hlava nehlava, „stojej a řvou, mlátěj do kytar, holky se svíjej a nic už nevnímaj“, bez ohňů byl underground, s ohni psychedelic sound. Nechali jste trochu odrůst vlasy, někdo už vám ukázal barevné magazíny s ofinkami Beatles a zlotřile našpulenými pysky Micka Jaggera. Začli jste tušit, že někde tam venku pobíhá cosi jako Captain Beefheart, Syd Barrett se cachtá ve vaně a káže mýdlovým bublinám: ŽÁDNÁ PRAVIDLA, ŽÁDNÁ PRAVIDLA!, Nico vystupuje z výtahu ve Warhol Factory, kde nechává čerstvě vojetého Jimmy Morrisona napospas jeho talentu k básnění, Bob Dylan zpívá do větru. Tohle všechno sice neznáte z přímého kontaktu, ale jste citlivý jedinec, tak to ve vzduchu tušíte. Doma si prodlužujete vlasy neustálým sčesáváním dozadu, zakláníte intuitivně hlavu, protože vlasy rostou na váš vkus moc pomalu. Nutíte babí, aby vám vydala něco moc hezkého ze svého dávno odloženého šatníku, něco co doplní v ruce prodlužované manšestráky. Kdo před vámi řekne texasky místo džíny, ten je odepsaný. A do toho všeho se najednou dozvíte, že je možné na normální československý pas vyjet za hranice. Tak si sbalíte usárnu, přes krk navinete korálky, přestanete prožívat, že v Kuřivodech a Milovicích trčí v bojovém postavení tanky ruských bratrů a přes Hamburk to vezmete na New York, San Francisco, Havaj náhle není daleko. Možná stačí Mnichov, Vídeň? Stojíte na ulici a dejcháte rozkošné blaho. Musíte i pracovat, ale když skončí práce, trocha legrace na rohu mává, člověk si i manuálně zapracuje. Tráva, hašiš, LSD i heroin jsou tu s tebou, nechodí okolo, proč byste se těm slastem bránili? Ještě nevyšlo dostatek pojednání o rozpadu osobnosti pod vlivem omamných látek, idolové ještě nevydali svědectví o zmarněných talentech. Myslíte si, že jste silní dost natolik, abyste to ustáli a normálně žili. Anebo chcípli, když to bude stát za to! Lepší shořet než doutnat smradlavým dýmem! Recht, kámo! Jdem se potopit!  

Pak vám z domova napíšou, že nějak přituhuje. Že ten váš trip se najednou dostal na seznam trestných činů. Že doktor Husák, jeden z mužů pražského jara, už objevil tu pravdu, že pohled na svět bude nejlépe chutnat z prdele Kremlu. „Štátné hranice nieje sú volaaké korzo, kde by se každý procházel po svojom“. Klap. Začala sedmdesátá. Bratříček už zavřel vrátka a sroloval roletu nadějí. Do NSR a dál do kosmu pouze s výjezdní doložkou. „Tak neblbni, synáčku zlatý, a přijeď, přece tam nechceš zůstat napořád?“ Vzdychnete, a protože tátu mámu máte rádi a U Fleků přece dobrý pivo budou točit vždycky, tak se vrátíte domů. A tady hned na první dobrou dostanete facku mrazu, co přichází z Kremlu. Jdete po Václaváku, možná trochu děláte bordel, je vám přece 20 a méně, máte energii a apetit, zastaví vás příslušník, musíte ukázat OP, na to jsou zákony. No a OP je stará třeba 2 roky, vo co de?, jen máte tam na fotce kratší vlasy, protože vlasy rostou, nenosíte stabilní paruku a … orgán už dělá kůžičky. Ta živočišná chuť trochu si zablbnout na Václaváku pod vocasem je v tahu… Těch buzerací je stále víc. Z Ameriky jste si dovezl kupu LP’s, jste frajer, holky na vás visej, Praha se rozestupuje na stranu, když kráčíte směrem k Play Clubu, kterému pak budete celou nic mistrovat za magnetodynamikou přenoskou. Šála až na zem, zvonáče, čepice naražená přes háro na tři facky, prsty zežloutlé od nikotinu, tvář jak panna, mládí z vás stříká. „Tenhle hajzl by moh vědět spoustu zajímavých věcí, proklepni mi ho“. „Provedu, soudruhu kapitáne“. A už za vámi slídí, že prej co zajít na kafe, puky na tesilkách. Chce se vám blejt, ale když přijde předvolání, tušíte, že se na to jen tak vykašlat nemůžete. Vezmete si sebou tátu, je vám 20 a víte houby, jak to chodí na služebnách. Nepustí ho dovnitř, prý si jen chtěji promluvit s občanem, nic za tím není, můžete jít domů, otče. Lámou vás, mandlují. Táta doma položí hlavu na piáno a vy vidíte, že mu tečou slzy. Vzteku nebo bezmoci? Chcete takhle dopadnout? Ne, chcete ven, klidně už natrvalo. Tam kde to zjevné narušení osobnosti prochází Cpt.Beefheartovi a dalším jemu podobným. Jenže to nejde. Nedostanete totiž ty papíry, bez kterých už na západ nejde vyjet. Ani pořádně nevíte jak a máte holandskou manželku. A manželé kromě shody na užívání společného jména dojdou i ke shodě na vůli dýchat společný vzduch na západ od Aše. „Ale takhle lehce ti to neprojde, fešáku.“ Jestli tě má ta tvoje čubka ráda, tak pěkně bude bydlet v ČSSR, čekat, dokud si neodkroutíš vojnu. Protože tady není žádný holubník, svoboda je poznaná nutnost a vojna z Tebe udělá chlapa. No jo, vojna. Jakoby nestačilo, že je dusno na ulicích měst, na záhumencích vesnic, ke koncentraci  všeobecně protežované debility dochází za zdmi kasáren. „Jak to navléct, jak dosáhnout blue effectu?“ K vytoužené modré knížce se dostáváte přes různé triky v blázincích a jiných ordinacích. Do oficiálního životopisu k záznamu o incidentu spojeném s užíváním lehkých omamných látek ještě přibude pobyt za zdmi léčebného zařízení. Konečně svitne naděje: v NSR je připravováno představení muzikálu Hair. Mají v něm tančit i neherci. Nějak se stalo, že vás vybrali, všechno je na papíru schválené, sbalíte si zas ten starej dobrej ruksak backpack, wow, tak přece jen to nebylo tak hrozné, dá se s nimi domluvit, letadlo letí za 3 hodiny, svištíte na letiště. Tam už čekaj v těch tesilkách a s buzertaškou přes zápěstí. „Cestovní pas!?“ Vyndáte pas, váhavě jim ho podáte. Vezmou ho do dvou prstů, škub, odtrhnou přední a zadní desky. „Váš pas je v tomto stavu neplatný“.

Kurva.

Únos!

Únos 72.

……………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

To slovo únos zaznělo poprvé někde U Fleků. Na počátku bylo slovo a to slovo se stalo tělem. Jeden řekl druhému, třetí prvnímu, špitalo se a hloubalo. Jste normální inteligentní lidi, nenecháváte nic  náhodě. Čtvrtý se zhrozí. „S tímhle fakt, vole, nechci mít  nic společnýho. Dyk to je násilí!“ „Jaký násilí? Dyk máme právo na slušnej život. Komuna, holky, tráva, cingrlátka!“ „Vždyť nás zavřou až zčernáme, když nám na to přijdou!“ „Zčernáš na vojně, krokodýle!“ „Tak sem dej ještě jedno, Ropušáku, natoč černej flekovskej šnyt“. „Chlastáme, Houba, chlastáme!“ „Sorry, kluci, máme koncert s Matadors, dopijte to i za mě, jdu tahat bedny za ucho“. V noci sedíte na posteli a přemýšlíte. Když to vyjde, tak tahle všechna pakárna bude na té druhé straně měsíce, já na první. Uděláme komunu. Budeme se mít rádi. Co tě nezabije, to tě posílí. Tak dáváte hlavy dohromady, nic nechcete podcenit. Chybný krok a z kriminálu nevylezete. Kriminál vás stejně čeká, únosy se nepečou. Ani za kopečkama. Kluci, co minule unesli letadlo, dostali 2 roky. Ale v NSR! Fešáckej kriminál, černobílá TV na pokoji, přes den nějaké to lepení pytlíků, dozorci jako kamarádi. 2 roky na vojně nejsou jako 2 roky kriminálu v NSR. „A když jim vylíčíme, v čem tady musíme žít, tak to třeba uhrajeme na podmínku“. Teď hlavně nic nepodělat tady v ČSSR. Dáme zkušební lety, ať prozkoumáme okolnosti. Dáš si kovovou trubku do báglu, na to slipy a pár hadrů. A hrome! Detektory kovu. „Jasně, že musíme mít pistole, ty koni, to myslíš, že panu pilotovi řekneš: nemohl byste, prosím, toho svého draka otočit na Mnichov? Já bych rád, mě ten Lučenec, co máte napsaný v letovém řádu, vlastně nějak nebere…“ Ne, musejí vidět odhodlání a pistole je chladné odhodlání, lepší argument nenajdeš. Kvéry! Pravdu má jen bouchačka! No jo, pistole se nějak seženou, ale jak je dostat do letadla? Koumá se. Pak jeden přiběhne: „Páni, v Mariánkách je na letišti jen taková dřevěná bouda. Žádný detektory, tam tě jen prohmatají!“ „Nekecej!“ „Ropušáku, teď nech točení černýho a tady celému stolu každému po jedné lidské tváři“. Propíjí se plat zeměměřičského figuranta, za chvíli nám stejně Kčs nebudou k ničemu, budeme se klanět marce. Takže jak se to udělá? „Budeme mít sebou holky. Normálně si ten kvér narvou do kalhotek! Tam ji nikdo nebude sahat“. „Ještě jednu lidskou tvář tady pro ty buzeranty, Ropušáku!“ Tak holku pošlou na záchod, ať to vyzkouší. Za chvíli se vrátí a – uops – kalhotky jsou dole. Ta pistole je stáhla ke kolenům. Řvou smíchy. Pak ale přestanou, tohle není mejdan, tohle je brainstorming plánu na únos letadla. Držíme vážné ksichty! Dobře, tak si vezme na sebe dvoje kalhotky a ještě vydyndá bombarďáky od mámy, to by v tom byl čert, aby to neudrželo ten Argument.

Pak se ještě dohodnete, že bude ideální sehnat co nejvíc lidí, ať se to malé letadlo společnosti Slovair co nejvíc nacpe našincem a neriskuje se, že se něco stane někomu nezúčastněnému. Tak je jich 10. 7 kluků a 3 holky. Plus jeden kočárek s ročním dítětem. Trochu divení, ale pak se přijde na tu chytristiku – druhej kvér dostane malej do zavinovačky. Jste z toho plánu tak nadšený, že když potkáte u pípy nějaký sympatický enderáky, co valej voči na krásy Prahy, tak je pozvete sebou. „NSR je jiný kafe než NDR! Unique Berliner je tak maximálně Kennedy!“ Jsou ale moc vyjukaný, kluci enderácký. Zanedlouho budou valit voči ještě mnohem víc než tady v matičce Praze. Skočí jim za krk neředěná STASI. Nevadí, naštěstí máme sebou tohodlectoho, kterýmu pro znalost jazyka německého říkáte Nácek. Musí tam být někdo, kdo si po jejich promluví s úředníkama, chcete to přece vysvětlit, tu pakárnu, plán je zkusit to uhrát jen podmínku za vynucený únos. Takže nakonec jste v Mariánkách na letišti. 7 týpků s hárem a občas i s knírem (účast enderáků nulová)a, 3 holky v dlouhých sukních s korálama a květinama ála San Francisco.

If you're going to San Francisco

Be sure to wear some flowers in your hair

Ale jsme ještě v ČSSR. Zkoumavé pohledy od pultu odbavení cestujících, vytočení čísla VB stanice. „Jsou tu nějaký divný a je jich nějak moc.“ Ale ani z tohoto mráčku nezaprší. Osud se musí naplnit. 8. června 1972, 16:00 SEČ. Letoun typu L-410A Turbolet s imatrikulací OK-ADN na pravidelné lince Mariánské Lázně – Praha – Bratislava – Lučenec společnosti Slov-Air startuje, Ještě jsou všichni živí.

Ján Mičica (52) – kapitán, Dominik Chrobák (44) – 2.pilot. JUDr. I. Klementis – vedoucí obchodního provozu společnosti Slovair, Ing. Ladislav Smrček – hlavní konstruktér letounu L-410 z podniku Let Kunovice, Josef Jahn – testosteronem nadupaný malíř pokojů z Městského stavebního podniku Mariánské Lázně, Josef Hrubý – student hotelové školy v Mariánských Lázních.

Bizarní sestava spolucestujících. Neuvěřitelná shoda okolností?

A pak vy (podle wikipedie) :

Lubomír Adamica (nar. 30. 11. 1949) – autor myšlenky únosu letounu. Narodil se v Trenčíně na Slovensku. Od začátku roku 1969 do května 1971 v emigraci, zdržoval se v NSR a USA. Procestoval Hamburk, New York, San Francisco až po Havaj. Během pobytu v USA získal zkušenosti s užíváním drog – marihuany, hašiše, LSD i heroinu. Rovněž byl v minulosti v péči psychiatrů, protože se dvakrát pokusil o sebevraždu. Podle západoněmeckých i československých orgánů činných v trestním řízení bude charakterizován jako vůdce skupiny únosců. Po doručení obžaloby z vraždy spáchá ve vyšetřovací vazbě sebevraždu oběšením. Jeho dopis na rozloučenou, určený rodičům, bude plný lítosti. Během jednání před soudem bude znalci charakterizován jako těžce psychicky narušená osobnost.

Jiří Beran (nar. 6. 10. 1950) – před uzavřením hranic v září 1969 se dvakrát pokusil o emigraci, žil v Mnichově. Zemře v Německu v roce 2010.

Milan Trčka (nar. 21. 2. 1951) – v minulosti se zdržoval v Rakousku a USA, z cestování po USA se znal s Adamicou. Ve vyšetřovací vazbě se rovněž pokusí o sebevraždu, a to podřezáním žil, jakož i předávkováním uspávacími léky. Po těchto pokusech bude v péči psychiatrů. Na soudním jednání bude působit podle zúčastněných nepřítomným dojmem, bude podle všeho psychicky zničen, dokonce se ho předsedající soudu Anton Oberndorfer (54) bude snažit žoviálně povzbuzovat. Zemře v Německu v roce 1990.

Jiří Vochomůrka (nar. 13. 11. 1950) – původem z muzikantské rodiny se stával v 60. letech častým divákem a později spoluaktérem kulturních akcí v centru Prahy. Jeho domovským přístavem bylo Sluníčko na Příkopech a později fungoval jako bedňák Matadors a Blue Effectu. Jako patnáctiletý měl u muzikantů přezdívku „Pionýr“, se svým hudebním citem a výřečností si brzy vydobyl své místo mezi protagonisty tehdejší beat music. Solidně se vypracoval na předního pražského dýdžeje.

František Hanzlík (nar. 2. 8. 1951) – zemře v Německu v roce 1986.

Jaromír Dvořák (nar. 2. 11. 1952) – hudebník žijící dodnes v Mnichově

Jaromír Kerbl (nar. 10. 4. 1953) – jako jediný z nich se po udělení milosti vrátí do České republiky.

Alena Černá (nar. 8. 12. 1950) – prodavačka, Trčkova přítelkyně, obstarala obě pistole, které ukradla svému otci – příslušníkovi VB. Jednu z nich propašovala do letounu.

Alena Heinzová (nar. 19. 7. 1952) – zdravotní sestra, Hanzlíkova přítelkyně, dcera diplomata.

Olga Setnická (nar. 10. 2. 1954) – měla s sebou dítě, v době únosu čekala další s Vochomůrkou, jednu z pistolí propašovala v dětském kočárku.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………

Podle objektivně vyladěné wikipedie se v tom letadle vše seběhne takto :

Adamica si v 16:04 svlékl bundu a tím dal svým společníkům signál ke zmocnění se letadla. Tehdy únosci, domnívající se, že v letadle je přítomen ozbrojený příslušník SNB – protože ti v 70. a 80. letech příležitostně provázeli lety čs. dopravních letadel – zaútočili skleněnými láhvemi Coca-Coly na ostatní cestující. Renda Kerbl udeřil láhví Coca-Coly vedle něj sedícího cestujícího, Trčka zaútočil na cestujícího sedícího před ním. Adamica a Beran, vyzbrojeni pistolemi, propašovanými do letadla, přistoupili ke kokpitu, snažíce se vynutit si na posádce změnu kurzu. Strhli členům posádky sluchátka a namířili na ně zbraně. Následně došlo v krátkém časovém intervalu k dodnes nevyjasněnému sledu událostí, jejichž výsledkem byl výstřel Lubomíra Adamici, kterým usmrtil kapitána letadla Mičicu. Po výstřelu převzal řízení 2. pilot D. Chrobák. Adamica na něj křičel: „Mně je nyní všechno jedno, mně už na životě nezáleží.“ Po 26 minutách přistáli na malém letišti nedaleko bavorského města Weiden. Po přistání uprchla z ještě rolujícího letounu část únosců směrem k blízké dálnici, ostatní zůstali čekat u letadla. Druhý pilot Chrobák s cestujícím Jahnem vynesli z letadla nouzovým východem Mičicu a pokoušeli se jej oživovat. Na letiště velmi rychle dorazily policejní jednotky a všechny únosce, včetně prchajícího Adamici a Kerbla, zadržely. Lékař přivolaný k Mičicovi konstatoval smrt, tělo bylo podrobeno forenznímu zkoumání. Druhý pilot a ostatní cestující v následujících dnech poskytovali svědecké výpovědi před západoněmeckými policejními a justičními orgány a po třech dnech se vrátili do Československa.

Na všechny únosce byla uvalena vyšetřovací vazba, během které probíhalo policejní vyšetřování pod vedením kriminálního inspektora Dettera, jež vyústilo do vznesení obvinění prokurátorem Wilhelmem Meierem (53) v lednu 1973. Všem únoscům výrazně přitížila skutečnost, že 6 měsíců před únosem byl novelizován spolkový trestní zákon, přičemž tresty pro letecké únosy v něm byly výrazně zpřísněny. Všichni únosci byli obviněni podle paragrafu 316 c) tohoto trestního zákona, přičemž vůdce únosců Adamica byl obžalován ve smyslu zvláštní části tohoto zákona pro případ způsobení smrti jako důsledku leteckého únosu, která ve své horní hranici trestní sazby ukládala trest až doživotního odnětí svobody. Po doručení této obžaloby spáchal Adamica ve své cele 14. ledna 1973 sebevraždu.

Pro 9 pachatelů, kteří předstoupili před soud započatý 18. června 1973, žádal prokurátor tresty 5 až 12 let. Odsouzeni byli k trestům odnětí svobody v rozmezí 3 až 7 let. Západoněmecká justice nevyhověla žádosti vydat pachatele ke trestnímu stíhání do Československa. Někteří únosci byli propuštěni po odpykání poloviny trestu. Nemohli se ovšem vrátit do Československa. Až v roce 1990 dostali všichni od prezidenta Václava Havla milost.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Nejde jen o zmíněnou novelu spolkového trestního zákonu. Taky Weiden není Mnichov. Ale on ten Mnichov… 24. srpna 1972 dopravil Abú Daúd do tohoto Mnichova – dějiště olympijských her –  zbraně (jen díky náhodě neobjevili zbraně němečtí celníci). Další události vešly do dějin jako Mnichovský masakr (též Olympijský masakr): únos a následné zavraždění 11 izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády. Únos provedla 5. září 1972 palestinská skupina Černé září, o níž se soudí, že vznikla pod záštitou Fatahu. Únosci z Černého září dali této akci krycí název „Irkit a Biram“ podle dvou vesnic v severní Galileji srovnaných Izraelem se zemí.

Blbej čas na to stát před soudem s nálepkou TERORISTA.

Ve Weidenu stáli před soudem mladí kluci a holky z ostblocku, vyděšení, vystresovaní, psychicky labilní už dávno před všemi těmi událostmi, které je dostali na první stránky jak československých, tak západoněmeckých novin a časopisů.

33 soudních stání. Mezitím pobyt na samotkách. Nic moc ani pro ostřílené kriminálníky. České orgány vlastně ani formálně nepožádaly o vydání tuzemských zločinců. Teprve o mnoho let později se ukázalo proč. V deskách s razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ ležel Pitevní protokol dvou českých lékařů – dr. Šňupárka a dr. Vorla ze dne 12.6.1972. V této zprávě se píše, že si tito soudní lékaři prohlédli inkriminované letadlo a zjistili, že zleva se shora, jak se oficiálně tvrdilo, se střílet nedalo. To vyvracelo tu všeobecně citovanou interpretaci incidentu: chladnou popravu pilota Mičici do krku zleva ze vzdálenosti 1,5 cm. Čeští lékaři se nenechali zmást tím, že chybělo šatstvo a tkáň v místě střelu a výstřelu a prozkoumali znovu a důkladně tělo nešťastného pilota. Zjistili, že projektil vnikl do těla zepředu – do pravé strany hrudníku. Rozumíte? Rozdíl mezi pojmy VRAŽDA a ZABITÍ. Pro obět rozdíl nicotný, pro iniciátory je jedno Marsem, druhé Venuší. Češi nežádali vydání zločinců, protože se právem mohli obávat, že by nebyli schopni prokázat VRAŽDU. Bylo jednodušší spis opatřit razítkem PŘÍSNĚ TAJNÉ a německé straně nálezy českých lékařů jednoduše zatajit. Ne, lidský život je cenný nade vše a osud pilota Mičici, ať již k němu nadstandardní aktivitou přispěl sám anebo byl zcela nevinnou obětí, je v každém případě tragédií. Nechutné je však, když se na tragédii navěsila hra mocných a propagandistické delirium. Ani česká, ani německá strana neměla zájem zkoumat pravdu. Česká strana jaksi pochopitelně. Doktor Husák trčel z ruské prdele a kázal normalizaci. Nekonformní mládež byla to poslední, co chtěl, aby mu na normalizační zahrádce vyrostlo. Plastiky a další verbež mohl obviňovat jen z mravního narušování spoluobčanů, nějaké té výtržnosti a státu hanobení. Ale co je proti tomu, že Kořán, Brikcius a Magor Jirous někde u výčepu demonstativně žrali Rudé právo a nehorázně si utahovali z tesilového frajera, taková chladnokrevná vražda provedená dalšími máničkami, jistě bratry ve zbrani!, to je panečku trefa. Druhý pilot Domino Chrobák kdesi neopatrně prohlásil, že k výstřelu došlo nešťastnou náhodou. Tak ho zmandlovali a on už při dalších příležitostech ani nešťastnou náhodou nezopakoval svá slova o nešťastné náhodě. Případ se dostal na jednání rady OSN v New Yorku jako první poprava pilota dopravního letadla za letu. Stejně jako v případě Plastiků spekulovala normalizační mašinérie na nezájem veřejnosti o detaily – soudíme sprosté podezřelé a basta. Na rozdíl od Plastiků, za které se vzala disidentská elita včas, našel případ případ zapáleného obhájce té party okolo Adamici a Vochomůrky, toho Petra Vránu až za spoustu let. V roce 1972 bylo každému i na německé straně všechno šumák. S teroristy se nevyjednává. Případ jasný jak facka. Jsme sice u soudního líčení v Západním Německu, ale z pohledu roku 2017 už víme, že hloupost nezná pojem Východní a Západní. 1972 a 2017, 45 let mezitím, podobné cifry, je všechno jen náhoda? Nemyslím si!

V každém případě mezinárodní spravedlnost má jasno a tresty jsou vyměřeny. 7, 6, 5, 4, 3 roky. Žádná legrace. Prokurátor Wilhelm Meier (53) vznesl obvinění : vůdce únosců Adamica byl obžalován ve smyslu zvláštní části novelizovaného spolkového trestního zákona pro případ způsobení smrti jako důsledku leteckého únosu, která ve své horní hranici trestní sazby ukládala trest až doživotního odnětí svobody. Po doručení této obžaloby spáchal Adamica ve své cele 14. ledna 1973 sebevraždu. C’est la vie. Mnohokrát jsem použil při různých diskuzích dva respektabilní obraty :

1. Kdo dráždí býka ať se nediví, že se potká s rohy
2. Když chceš přecházet na červenou, pak se nediv

Lepší je snad už jen definice bohatství z pera legendárního finského režiséra Akiho Kaurasmakiho: mít dost peněz na růže pro své ženy a benzín do svých cadillaců. Jenže tohle není o cool bonmotech. Umírali lidé. Odvaha má vždy svoji temnou stranu. Když jste se nadýchli svobody a pocitu, že svůj život nemusíte prožít jako přizdisráči, tak v sobě máte dispozici pro odvážné gesto. Je to pak samozřejmě kdo z koho. Ale ten pech je, že to není rovný boj. Kdyby nic jiného, tak za toho souboje na kraji lesa, v ranní mlze, v tu chvíli, kdy třeba litujete, že jste vůbec kdy měli tu náhodnou drzost neomaleně – jistěže v zápalu mládí – vrazit do zraněného ramene královnina mušketýra Athose, vám obecně panující lhostejnost nebo shoda na tom významném heslu: S TERORISTY SE NEVYJEDNÁVÁ odepře férové sekundanty. Jste v tom sami. Proti Velkým Dějinám. A protože zrovna v tu chvíli se váš malý příběh hodí Velkým Dějinám, tak jste najednou na scéně nasvícení jak ta parta obětních beránků. Ani v případě bonvivána Julka Fučíka, ani v případě hrdinných bratří Mašínů, ani ve facebookových lynčích nového milénia nejde o hledání pravdy a respekt k jemným nuancím. Prostě jedem z kopce, máme obecně přijatelné vysvětlení, které těm jednodušším z nás vyloží ten tak nepochopitelný svět v alespoň jednom malém pochopitelném detailu a poslouží to účelu. Záměrně vybírám neslučitelné příběhy, protože jejich sjednocujícím motivem je nechuť k jemným nuancím. Takže ti kluci a holky, kteří se teprve začínali vyznávat ve světě, jsou hození do temné díry a podle všeobecného mínění si to zaslouží. Čert je vem. S TERORISTY SE NEVYJEDNÁVÁ. Rozhodli se přecházet na červenou, tak ať mají před očima rudo. Býk použil své rohy. To tady Jarda seděl celej večer naproti výčepu a po zavíračce sebral odvahu říct Ropušákovi, že všechno stojí za hovno a jestli mi stará teď přijde do cesty, tak ať se nediví, že dostane přes držku, mrcha vyčítavá.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Jenže tím, že Golden Kids, Terrostisten, Luftpiraten aus Marienbad, dostali tak přes čumu, že někteří z nich se už nezvedli, to nekončí. Ono totiž úplně nejde vyrvat z odvážných srdcí tu vůli po svobodném životě, po tom uskutečnění snu o flower power komuně, kde se ve chvílích volna bude ostošest hulit tráva, kdo bude chtít popadnout nástroj, ten to bez pitomých zábran udělá, bude veselo, bude trapno, bude se spolu, na chleba se třeba díky šikovným nenechavým rukám nějak vydělá, osvobozená domácnost Bratří v triku, pirátská vlajka stejného střihu jako vlála za nějaký čas nad garáží Steva Jobse, toho nesnesitelného otroka vizí a porušeného ega. Jaromír Renda Kerbr vyšel z vězení, uskutečnil svém sny o studiích umění, vytvořil respektovanou komunu. Mělo to ovšemže i komický nádech. Svět se nezastavil a z douhého vlasu se stal přežitek. Sid Vicious okolo sebe v Londonu mával řetězem, na hlavách vyrostla vrabčí hnízda, když jsi vylezl po sedmi letech „fešáckého kriminálu“ v NSR na ulici a tvá Lula ti dala hadí sako, ten symbol osobní svobody, byl jsi náhle nové generaci floutků k smíchu. „Kdes vzal ty zvonáče, předpotopní kámo?“ Ale jdeš si svou cestou, máš svoji partu, kolem jezdí U-Bahn, hrají Einsturzende Neubauten. Když máš v sobě potřebu po tom osvobozujícím gestu, třeba přežiješ. Ale máš to setsakra těžký. Když přijde na noční hovory, třeba se potkáš s dalšími obviněními : „Dyk tam umřel člověk! Vy jste ho popravili jak tu ovci!“

Je dobré míti svého Vránu. Chlapa, který je vzdělaný a nebojí se jít proti všeobecně přijatému výkladu událostí. Chlapa, který má dost času na to, aby se ponořil do 2.400 stránek spisu a hledal mouchy. Já jsem teď spřažený s Vránou, já Kafka, my – andělé spravedlnosti chceme, aby se jeden každý, kdo se podílel na propagandistickém deliriu, omluvil. Nebohému pilotu Mičicovi život nic nevrátí, stejně jako Adamicovi, ani jednomu z těch braťjů Slováků život nikdo nevrátí, na tom tragickém rozměru příběhu se nedá ubrat ani gram. Ale těm Velkým Dějinám, které si tak pošmákly na zválcované podobě příběhu, těm je třeba postavit hráz. Nejde jen o náročné, ale přesto relativně prosté dopinožení se k pravdě. Jde o příběh o touze po svobodě, o lásce k autorskému gestu a o jedinci, který, když ho okolnosti doženou do kouta, má právo na odvahu.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Jenže jsme si jisti, my, příslušníci transatlantické civilizace, že máme plasticky jasno o pojmu islámský terorismus? Víme, do jakého kouta jsou zahnáni ti takylidi žijící mimo transatlantický blahobyt?

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..