Nakladatelství

Nakladatelství Arbor Vitae

• Rok publikace: 2007
• Počet stran: 40
• Počet ilustrací a příloh:
• Formát: 235 x 215

VLAS, BRADA A SKÁLA

Jak vznikl váš obrázkový seriál o dobrodružstvích Vlase a Brady?
S Vlasem a Bradou je to tak: Můj kamarád Vladimír Vimr, který pracoval jako výtvarný redaktor Albatrosu, mě přemlouval, abych udělal nějaký seriál o ďábelských doktorech. Víte, chodili jsme spolu na UMPRUM a v té době mě hodně bavila postava klasického padoucha v cylindru a plášti stojícího s holí na útesu, která byla inspirovaná starým Nepraktovým seriálem Jak vyhynuli upíři na Rusi. Natočili jsme dokonce amatérský film a já pak dal dohromady i Vlase a Bradu. A to tím způsobem, že jsem využil určité výtvarné představy různých atmosfér. A jak naznačují i fotky vzadu v té knize, mnohdy ty atmosféry souvisely i s mojí sochařskou tvorbou a všechny ony vize jsem slepil dohromady právě pomocí Vlase a Brady. V jediný příběh.

A příběh to dvou vašich oblíbených postav…
Ano. Mám rád postavy až jaksi neurčitě samozřejmé a většina toho, co v příběhu Vlase a Brady zůstalo, je i silně osobní.

Což znamená?
To znamená, že to jsou buď přímo moje zážitky, anebo aspoň to, co bych chtěl zažít.

Ale celý ten příběh působí dojmem úžasné dětskosti!
Samozřejmě. Protože také má kořeny v dětství. A když jsem Vlase a Bradu dělal, byl jsem zrovna ve věku, kdy jsem se intenzivně snažil všechny tyto zasuté vzpomínky vydolovat.

Jak dlouho vám práce na této komiksové knize trvala?
Dělal jsem na tom skoro rok.

Opravdu?
Proč ne? Tenkrát to ještě šlo. Nikdo mě neznal a tudíž jsem měl dost času pro sebe. To až později nastala naprostá katastrofa, kdy jsem začal všechno odmítat, a stejně získal pocit, že akorát telefonuju. Naštěstí však mám svoji izolaci na venkově, a tam taky téměř všechno vzniká.

Venkovská příroda má ve Vlasovi a Bradovi velký význam. Pro vás osobně taky?
Ano, je pro mne strašně důležitá.

A co ještě Vlase a Bradu ovlivnilo, tedy krom už zmíněného Konce upírů na Rusi?
Taky jsou trochu ovlivnění Tolkienem. Ale spíš jeho Hobitem (1937, česky 1978). Pána prstenů jsem tenkrát ještě neznal.

Aha. A Hobit má podtitul Cesta tam a zase zpátky. Zrovna tak Vlas a Brada opíší při své pouti kruh, aby se na konci překvapeně ocitli tam, odkud vyšli. Vím ovšem, že jste nechtěl zůstat jen u knihy a po celé léto 1995 jste psal na venkově i scénář k celovečernímu animovanému filmu Velké putování Vlase a Brady. A velmi jste doufal, že se ten snímek podaří natočit…
Doufal a věřil, ale bohužel jsem pak při tom musel absolvovat i takové věci, které těm dvěma strašně škodily.

Vlasovi a Bradovi?
Jo. Počítal jsem, že by se film mohl objevit v kině tak roku 1997, ale dělali jsme na tom nakonec dva roky a skončili těsně před začátkem výroby – a dál už ani ťuk.

Proč?
Kvůli penězům.

Litujete?
I když to je ztracený čas, rád vzpomínám. Hlavně na období vymýšlení, kdy člověk žije v představách, jak to bude skvělé. A co? POTOM prý už to stejně bývá jen řada kompromisů.

To však skoro ve všem.
Víte, já vždy preferoval práci, kterou si můžu udělat sám CELOU. A není nic nepopulárnějšího, než si stěžovat na okolnosti.

Nastane roku 2006 čas pro (už třetí) knižní vydání Vlase a Brady?
Ano, určitě. A taky snad časem vyjdou v jiných jazycích.

Bude Vlas a Brada II? 
Snad. Jenže je to opravdu trochu těžší, protože se za ta léta mé aktivity již poněkud zahustily a žádné se nechci úplně vzdát.

Jako třeba?
Třeba jsem teď udělal hodně ilustrací ke knížce Pidilidi (1952) Mary Nortonové (1905-1992), a to dost realistické pérovky. Tedy něco, co jsem ještě nikdy nezkoušel.

DÉMON NA CESTÁCH

Kritička Lada Hubatová-Vacková vás letos veřejně vyzvala, abyste už radši nevystavoval zvětšeniny, ale jen maličké originály svých výtvarných artefaktů, protože prý jenom na nich ulpívá vaše vnitřní energie. Co tím myslila? A nejste náhodou tak trochu i šaman?
Dlouhá léta se aktivnímu šamanismu věnuji a mám rovněž celý tým lidí nejen na práci, ale i na tvorbu svého image. A lady Hubatová-Vacková? Ta mě tedy konečně odhalila. Neřekl bych ale, že jsem přímo šaman. Přesnější slovo by bylo démon.

V časopise Výtvarné umění 3/94 se psalo o „zádušních poutích“ sdružení Bude konec světa (B. K. S.), jehož jste členem. Recese?
Dost o B. K. S.! Nejsem oprávněn cokoli sdělovat. Ale potkáte-li uprostřed lesů pár chlápků v černých oblecích a s kufry, je to zádušní pouť – podzimní manévry B. K. S. A pokud jsou jen v lehkých baloňácích a s holemi, jsou to jarní manévry.

Sám jste ovšem velmi vážně a zodpovědně realizoval pozoruhodnou pěší pouť z Čech až do Benátek (1993). Ušel jste to za 25 dní – a na bienále v Itálii pak reprezentoval Čechy prostřednictvím cestou (!) posbíraných artefaktů, které prý vyzařovaly sílu. A vedl jste si taky ilustrovaný cestovní deník. Vyšel pak i tiskem?
Dva mé deníky vycházejí až letos. A ty výšlapy… Víte, od té doby se už stalo častějším jevem podnikat takové poutě a každý, kdo nějakou podnikl, mi potvrdí, jak očistný je to zážitek. Já měl přitom i to štěstí, že mě na konci čekal tak pěkný cíl, a myslím, že jsem v Benátkách usmolenými kresbičkami z cesty dostatečně artikuloval svůj postoj ke kolbišti světových trendů současného umění.

Ale na cestě jste prý nakonec znaven odhodil i krásným mechem prorostlou reprobednu. Byla moc těžká?
Hm. To se mi stává celkem často, že si něco ponosím a pak zase pustím. Nesl jsem taky na Benátky dost těžkou skládací židličku. A zbytečně. Ale neodhodil jsem ji.

Získal jste kromě očistného zážitku z túry ještě něco?
Dokonalou představu o čase v poměru k našemu lidskému měřítku a v poměru ku krajině. A ono to není zase tak pomalu, jít pěšky, víte? To třeba pozdravíte člověka, zamyslíte se, jdete dál, míjíte brouka, a tu ještě něco chcete k pozdravu dodat, ohlédnete se – a chodec je dávno v prachu. Zmizel za obzorem!

Máte vůbec auto?
Něco vám povím. Třeba v Americe se bez auta žije dost těžko. Měřítka jsou tam trochu větší. Evropa však je protkána cestami pro pěší a mně taky vždy byly sympatické země, kde se hodně jezdí na kole a kde se ještě nezapomnělo, jak vypadá skutečný život. Ale když se večer podíváte do pražské ulice, kde stojí ty plechovky na chodnících ve třech řadách, a představíte si, že tam zrovna tak mohli sedět lidi a popíjet víno. No, jediné, co můžete udělat proti tomu, s čím nesouhlasíte, je nepodílet se na tom.

Když tak poslouchám vaše názory, musím se ještě zeptat, nakolik je ovlivnil váš tatínek, který se jmenuje stejně jako vy – a je rovněž ilustrátor a výtvarník?
Dost je ovlivnil, určitě. A víte, mezi mými přáteli má přezdívku Statkář.

Pročpak?
Protože žije způsobem starosvětských statkářů.

Co to znamená?
V noci například vstává a pojídá nakládané ryzce. Zákeřná instalace televize v jeho domácnosti ho bohužel už také dost poznamenala, ale stále si ho velmi vážím a mám od něj v sobě rozhodně hodně lásky ke starému řemeslu a k lidovému umění.

Váš kolega v Tvrdohlavých Václav Marhoul vás nazval „regulérním bláznem“. Trefa?
Málokdo ví, že to mám ve skutečnosti dost dobře promyšlený. Víte, udělat výstavu, jako byla ta v Rudolfinu, to se nedá s dětským přístupem k životu. To je i profesionální zodpovědnost.

Je vám ctí hledět přímo z obálky Wyattovy fotografické publikace 101 umělců v České republice?
Nu, řekněte upřímně: Našel jste mezi tím stem ostatních někoho, kdo by vypadal líp?

Nevím.
V žádném případě to nebyla náhoda. „Jsi prostě nejlepší, ozdoba přístřeší, jsi prostě nejlepší, lepší než já…“

Tak vám děkuji za rozhovor.