Nakladatelství

Vydal Národní filmový archiv v r.2003, 1 078 stran

Pavel Juráček (2. srpna 1935 Příbram – 20. května 1989 Praha) byl český filmový režisér a scenárista, výrazný představitel české nové vlny60. let. Byl signatářem Charty 77.

Narodil se roku 1935 v Příbrami. V letech 1953–1956 studoval žurnalistiku a češtinu na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy, pověst „hýřila“ a bohéma však vedla k jeho vyloučení. Poté, v roce 1957 byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU (do roku 1961), kde studovaldramaturgii u profesora Františka Daniela a současně se už podílel na některých námětech či scénářích včetně Stropu Věry Chytilové. Úředně školu nedokončil, nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde v letech 1962–1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval na snímcích Hynka Bočana, Karla Zemana či Jana Schmidta. Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu za prací do SRN (1977–1983). Ani tam, ani po návratu domů se mu však už na dřívější práci nepodařilo navázat. V květnu 1989 zemřel.

Svědectvím téměr čtvrtstoletí života filmového scénaristy, dramaturga a režiséra, publicisty, prozaika a básníka Pavla Juráčka je jeho DENÍK. Začal si jej psát na skautském táboře v roce 1948, soustavně od roku 1951. Od té doby tvoří nepřetržitou řadu 33 sešitů, poslední dochovaný pochází z roku 1974. Zejména závěrečná třetina celku, která je obsahem tohoto svazku zahrnujícího léta 1959 – 1974, je dramatickým i tragickým obrazem vzestupu a pádu, vzdoru i sebedestrukce talentovaného umělce v konfliktu s dobovými uměleckými a společenskými okolnostmi. Ve svém Deníku zanechal po sobě Pavel Juráček dílo svrchované literární úrovně a hypnotické působivosti, otevřený dokument o výšinách i běsech umělecké tvorby.

UKAZKY :

…         Hanka v jakémsi našem rozhovoru vyjádřila jistou věc ženskou logikou tak lakonicky a dokonale, že jsem si vybavil staré čínské malíře, kteří dokázali nakreslit buvola jedním tahem. Na ženské logice je nejsvízelnější ta vlastnost, že uniká, že je nereprodukovatelná. Každý muž by o tom dokázal snést spoustu příkladů ze své praxe; druhý den ne a ne si vzpomenout, co ona to -, ale hlavně, jak to řekla, a když se jí člověk zeptá, ona na tuto otázku zásadně neodpovídá přímo, nýbrž ihned začne tu věc zaplétat, takže muž vstane a odchází do hospody.

… 24. února 1972 … čtvrtek

         Zajisté! Některé lidi ze všeho nejvíce popudí, když není náležitě oceněna jejich dobrota a lidskost; ne že by dobří a lidští byli skrze své skutky či slova, jsou dobří a jsou lidští skrze svoji přirozenou vznešenost a práva vyplývající z moci.

         Brutus byl zarmoucen a dotčen, když zjistil, že Xanťané odmítají dát se zachránit, kromě spínání rukou však proti jejich urážlivé nevšímavosti nic nepodnikl.[2]

         O dva tisíce let později píše Jan Kliment na podobné téma takto: „… v socialismu nám jde tolik o pomoc člověku, že i když nebude chtít, za vlasy ho vytáhneme ze šlamastyky.“ (Dnešní Rudé Právo; recenze filmu Člověk není sám.)

… 2. dubna 1972 … neděle

         Být kohoutem musí být příjemné, jenomže jedna věc by mi na tom vadila a kvůli tomu jsem kohoutem, bohužel, nikdy nebyl a nebudu – vadily by mi slepice.

…12. 12. 1963 …

Měřítkem pravdy mého filmu a všech mých dalších filmů jsem já. Jestliže svému filmu věřím, jestliže jsem udělal všechno pro to, abych mu mohl věřit, bude pravdivý! Žádnou jinou pravdivost neznám.

         Mně vůbec nejde o to, aby se můj film někomu líbil. Mně je úplně jedno, jestli se bude líbit v Sovětském svazu nebo v Patagonii. Rozhodující je, aby se líbil mně, abych s ním byl spokojený já.